02/04/2026
Stopařka
Zrovna jsem tankovala na poslední benzínce v Calgary, když mi zaklepala na rameno ona. Stopařka. Měla jsem za sebou tisíce kilometrů roadtripu s kamarády z Česka, které jsem před chvílí vysadila na letišti, a čekal mě poslední úsek – cca 400 km zpátky domů do Revelstoku.
Byl konec srpna a slunko pražilo, ale ve vzduchu už byl lehounký příslib ochlazení. Těšila jsem se na Vojtu, ale zároveň jsem byla trochu nervózní, v jakém rozpoložení ho doma najdu. Na předním sedadle na mě čekala pizza z Little Ceasara, mojí nejoblíbenější pizzérky z dětství, která evropský trh bohužel opustila tak před dvaceti lety (a kvůli které jsme se posledně s Vojtou v Calgary pohádali jak koně, protože každý měl na její důležitost svůj názor). A na Spotify na mě čekal Vráťa. Víc než na cokoli jsem se těšila na poslední sólo hodiny na silnici v Rocky Mountains, kdy budu koukat, jak ubíhají špičaté zasněžené hory, a s plnou pusou pizzy zpívat spolu s Vráťou o leteckém zásobování šesté armády.
Plánovanou idylku mi ale narušila tahle holčina. Červené vlasy, bílá sukně, kovbojské boty. Pravděpodobně o něco mladší než já a naprosto bezstarostná. Zaváhala jsem, ale protože jsem velmi pro stopaře, hodila jsem krabici s pizzou na zadní sedadlo a uvolnila jí místo. Cestovala několik týdnů po Státech a Kanadě a na poslední dny mířila za kamarády do Kamloops, což je ještě asi 200 km na západ za Revelstokem, takže společnou jsme měly celou moji cestu.
Vyjely jsme. Omluvila jsem se jí za svoji mizernou angličtinu, která se ani po třičtvrtě roce v zahraničí příliš nezlepšuje, a ona řekla, že angličtinu doučuje, takže pojďme procvičovat. Od té chvíle jsme prakticky nezavřely pusu.
Ukázalo se, že stopařka je mojí paralelní verzí a já její, z opačné strany zeměkoule. Svým způsobem. Slovanka a Novozélanďanka. Obě jsme dělaly do zážitkových vlaků. Obě jezdíme na motorce. Obě na životní výzvy reagujeme „A proč ne?“ a díky tomu se dostáváme do šílených situací, které často na rozdíl od okolí shledáváme velmi zábavné.
Přiblížil se tunel.
„V tunelu budeme dělat zvuky na jeden nádech,“ řekla jsem. Já budu dělat „rrrr“, ty si vyber svůj.
Vjely jsme do tunelu.
„RRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR,“ spustila jsem.
„UiiiiiiiiiiiiIIIIIIIIIIIIIIIIIiiiiiuuuuUUUUUUiiiiiiUUUUUUuuuuiiiiiiiiii,“ přidala se stopařka.
Tunel minul.
„Věříš na duchy?“ zeptala se stopařka. Chvíli jsem přemýšlela. Potom jsem jí povyprávěla o naší nešťastné výpravě na Northover. Že jsem těsně před rozhodnutím, že ten vrchol hecnem, potkala oranžového motýlka, kterého jsem mimoděk pozdravila „ahoj, babičko,“ a velmi silně jsem přitom cítila její přítomnost.
Stopařka mi na oplátku vyprávěla o svém zesnulém tatínkovi, který dával dohromady stará letadla. Při jedné její projížďce na motorce se nad ní takové letadlo objevilo, přestože to nedávalo žádný smysl. Ona pro změnu cítila přítomnost táty a musela zastavit a sundat si helmu, protože přes slzy nemohla jet.
Chvíli jsme mlčely a koukaly, jak za okny míjí Skalnaté hory.
Přiblížil se další tunel.
„Nový zvuk!“ zavelela jsem.
„máááááááááááááááááááááááááááááááááAAAAAAAAAAAAAa,“ začala hlubokým hlasem stopařka.
„Bžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžž,“ nadechla jsem se a zkusila jsem vysokou frekvenci.
Potom jsme jedly už vychladlou pizzu z krabice. Stopařka vyndala retro foťák z jakéhosi amerického blešáku a pokoušela se vyfotit horská panorámata přes ušmudlané čelní sklo. Zastavila jsem jí na odpočívadle u břehu Bow River, zažertovaly jsme o prodeji orgánů a ona přeskákala po kamenech dál od břehu, aby chytila lepší záběr Mount Lady MacDonald, nebo který z vrcholů to byl.
Koukala jsem na ni, na její kovbojské boty, sukni a svetřík a červené rozpuštěné vlasy a zrcadlovku přes rameno a celá její osobnost naprosto kontrastovala se vším, na co jsem v Rockies byla doposud zvyklá. Ultralehké merino a vibramové podrážky, sušené jídlo a všechno funkční a zpocené. Ona si žila úplně jiné kanadské dobrodružství – vezmeš si sukni a náušnice, bágl přes rameno a někoho si prostě stopneš. Paráda. (Tady taky vznikla přiložená fotka).
Pokračovaly jsme v cestě. Další téměř nepřetržité holčičí zaujaté povídání přerušované jen opravováním mojí gramatiky a zvuky v tunelech na jeden nádech, které už jsme do hovoru vkládaly automaticky.
Stopařka si posteskla, že za pár dní už se vrací na Nový Zéland, zpátky ke svému hrnčířskému kruhu, kde pracovala. „Štve mě, že jsem neviděla medvěda,“ posteskla si, „ale jinak jsem z téhle cesty nadšená,“ usmála se.
„Co se ti tady líbilo nejvíc?“ zeptala jsem se.
„Ty jo…“ zamyslela se. „Hele, asi dnešek.“
Vysadila jsem ji v Revelstoku na benzínce, vnutila jí ještě dva kousky pizzy na cestu a naše paralelní životy pokračovaly a pokračují. Doma jsem dojedla poslední dílek a všechno se vrátilo, kde bylo.
