Po cestách klikatých světem i životem

Zavolat Web Kontaktovat společnost

Po cestách klikatých světem i životem Tyto stránky se snaží zachytit mé různé životní peripetie a příběhy , které jsem zažil na svých cestách životem i světem a cestovatelské tipy.

Nejprve mi krátce dovolte se představit. Jmenuji se Lubomír Brož. Žiji na okraji Mělníka, jsem šťastně ženatý a mám jednoho, již dospělého syna. Původní profesí jsem právník, ale od července 2021 jsem v předčasném důchodu. Odešel jsem do něj o 3 roky dříve a čím dál, tím víc tento krok považuji za jedno z nejlepších životních rozhodnutí. Ten pocit absolutní svobody a volnosti je naprosto úžasný a mám. pocit, že můj živ ot se posunul o několik příček výš. Vždy jsem se snažil žít,, na plné pecky", jak mi i radil jeden z mých velkých životních vzorů Karel Kryl. Díky mému pestrému ,,Brožovanému životu " jsem se dostal během něj do různých zajímavých životních situací a poznal zajímavé lidi. Tyto stránky jsem vytvořil z toho důvodu, že jsem začal nejen o svých cestách psát různé postřehy a přispívat své příspěvky do různých facebokoových skupin. Velice mile mne překvapil a doslova i zaskočil Váš zájem, především o mou pěší cestu po Itálii .Rozhodl jsem se i díky mnohým z Vás v psaní pokračovat a přiblížit Vám i další zajímavá místa, která jsem navštívil, popřípadě i jiné své životní příběhy a to vše soustředit pod jednu platformu s názvem : ,, Po cestách klikatých světem i životem". Je to tedy takový vystřelený šíp, o kterém ani sám nevím, kam až dolétne a jaký nabere směr. Je to přesně tak, jak je tomu i s mým životem i cestami.

MUŽ, KTERÝ ODMÍTL ODEVZDAT KONSTANTINOPOLVečer jsem se toulal Pireem a před katedrálou Nejsvětější Trojice jsem narazil ...
23/10/2026

MUŽ, KTERÝ ODMÍTL ODEVZDAT KONSTANTINOPOL

Večer jsem se toulal Pireem a před katedrálou Nejsvětější Trojice jsem narazil na postavu, kolem které bych možná za denního shonu jen prošel.

Konstantin XI. Palaiologos.

Poslední císař Byzantské říše.

Když Osmané v roce 1453 obléhali Konstantinopol a požadovali její vydání, tradice mu připisuje odpověď, jejíž část je dnes vytesaná i na podstavci této sochy:

„Odevzdat ti město není v mé moci ani v moci nikoho, kdo v něm žije.“

Město neodevzdal. Když 29. května 1453 Konstantinopol padla, císař zahynul při její obraně. S jeho smrtí symbolicky skončila říše, jejíž dějiny trvaly více než tisíc let.

A jedna drobnost, která mě překvapila: tahle socha nevypadá staře, protože stará opravdu není. V Pireu ji odhalili teprve v roce 2020.

Člověk jde večer jen tak kolem kostela – a najednou stojí před jedním z nejslavnějších posledních dějství evropských dějin.

Zastavili byste se u takové sochy, kdybyste nevěděli, koho představuje?

🇬🇷 NA TÉHLE ZDI V DELFÁCH JE ZAPSANÁ SVOBODAKdyž jsem kolem ní procházel, nejdřív jsem fotografoval hlavně ty kameny.Obr...
22/10/2026

🇬🇷 NA TÉHLE ZDI V DELFÁCH JE ZAPSANÁ SVOBODA

Když jsem kolem ní procházel, nejdřív jsem fotografoval hlavně ty kameny.

Obrovské nepravidelné bloky poskládané jeden k druhému skoro jako puzzle. Bez toho, aby mezi nimi zůstávaly velké mezery.

A nad nimi sloupy Apollónova chrámu.

Jenže pak jsem zjistil, že na téhle zdi je možná ještě zajímavější něco úplně jiného.

Písmena.

Do kamene tu byly před více než dvěma tisíci lety vytesány stovky nápisů.

A mezi nimi také záznamy o lidech, kteří získávali svobodu.

Ve starověkých Delfách totiž existoval zvláštní způsob propouštění otroků. Člověk byl formálně „prodán“ bohu Apollónovi. Nebyla to ale koupě v dnešním smyslu.

Byl to právní způsob, jak potvrdit, že už nepatří svému dosavadnímu pánovi.

Že je svobodný.

A právě takové události se zapisovaly do kamene.

Najednou jsem se na tu zeď díval úplně jinak.

Už to nebyla jen nádherná ukázka toho, co dokázali staří stavitelé.

Bylo to něco jako kamenný archiv lidských osudů.

Před dvěma tisíci lety tady někdo stál možná právě tak jako já. Jen s tím rozdílem, že pro něj těch několik vytesaných řádků mohlo znamenat jeden z nejdůležitějších okamžiků života.

Od této chvíle jsem svobodný.

A ten zápis přežil jeho, jeho rodinu, římské císaře, války i celé říše.

To mám na podobných místech rád.

Člověk přijede kvůli Apollónovi, věštírně a slavným Delfám — a nakonec ho nejvíc dostane obyčejná zeď.

Kdybyste mohli do kamene zanechat jedinou větu, kterou si mají lidé přečíst za dva tisíce let, co byste tam napsali?

🐈 V ARCHEOLOGICKÉM MUZEU V PIREU JSEM DNES NAŠEL I NĚKOLIK EXPONÁTŮ, KTERÉ SE ROZHODNĚ NEDAJÍ ZAŘADIT DO ANTIKY.Mezi soc...
21/10/2026

🐈 V ARCHEOLOGICKÉM MUZEU V PIREU JSEM DNES NAŠEL I NĚKOLIK EXPONÁTŮ, KTERÉ SE ROZHODNĚ NEDAJÍ ZAŘADIT DO ANTIKY.

Mezi sochami, sloupy a kamennými fragmenty se úplně samozřejmě procházejí kočky.

Jedna sedí na starém kameni jako správkyně sbírek.
Druhá vás pozoruje mezi antickými torzy.
A další si našla místo, ze kterého má evidentně nejlepší přehled o celém muzeu.

Upřímně?

Mně tam seděly dokonale.

Možná jen připomínají, že zatímco říše, chrámy a sochy přicházejí a mizí…

kočka si stejně vždycky najde nejlepší místo k sezení. 😄

Máte rádi takovéhle „živé exponáty“ v muzeích a památkách?

🌍 STAŘÍ ŘEKOVÉ VĚŘILI, ŽE SVĚT MÁ SVŮJ PŘESNÝ STŘED. A DOKONCE VĚDĚLI, KDE HO HLEDAT.V Delfách.Když jsem před pár dny pr...
21/10/2026

🌍 STAŘÍ ŘEKOVÉ VĚŘILI, ŽE SVĚT MÁ SVŮJ PŘESNÝ STŘED. A DOKONCE VĚDĚLI, KDE HO HLEDAT.

V Delfách.

Když jsem před pár dny procházel mezi ruinami Apollónova chrámu, narazil jsem na příběh, který mě zaujal možná ještě víc než samotné věštby Pýthie.

Staří Řekové totiž považovali Delfy za „pupek světa“.

Doslova.

Řecky se mu říkalo OMFALOS – pupek.

A samozřejmě k tomu měli svůj příběh.

Podle pověsti chtěl Zeus zjistit, kde se nachází střed Země.

Vypustil proto dva orly.

Jednoho z východního konce světa.

Druhého ze západního.

Oba letěli proti sobě…

…a setkali se právě nad Delfami.

Tady tedy měl podle starých Řeků ležet střed světa.

Místo označoval posvátný kámen – omfalos – a právě v Apollónově svatyni získala tahle představa obrovský význam.

A vlastně to dává smysl.

Do Delf přicházeli lidé z nejrůznějších koutů řeckého světa.

Králové, vojevůdci, vyslanci i obyčejní lidé.

Přicházeli sem ptát se, co je čeká.

Delfy tak nebyly jen geografickým „středem“.

Byly jedním z duchovních středů tehdejšího řeckého světa.

Když jsem tam stál, napadlo mě ale ještě něco.

Každý z nás má možná svůj vlastní „pupek světa“.

Místo, ke kterému se pořád vracíme.

Kde se cítíme doma.

Nebo kde máme pocit, že právě odtud se odvíjí všechno ostatní.

Staří Řekové měli Delfy.

A kde by byl VÁŠ STŘED SVĚTA?

🇬🇧 ANGLIČTINA, KTERÁ DÁVÁ SMYSLDnes vám ukážu tři písmenka, která dokážou změnit skoro všechno.Představte si, že se vás ...
21/10/2026

🇬🇧 ANGLIČTINA, KTERÁ DÁVÁ SMYSL

Dnes vám ukážu tři písmenka, která dokážou změnit skoro všechno.

Představte si, že se vás někdo zeptá, v kolik hodin přijdete. Vy to ale přesně nevíte. Nebo chcete popsat nějakou barvu, ale není to úplně zelená ani modrá.

Angličtina má na podobné situace báječný trik.

Stačí přidat -ISH.

A najednou nemusíte být tak úplně přesní. 😊

🔹 SEVEN → SEVENISH

I’ll be there at sevenish.

Nemusí to být přesně v sedm. Prostě někdy kolem sedmé.

🔹 GREEN → GREENISH

The water looks greenish.

Voda má trochu zelený nádech. Ale čistě zelená není.

🔹 FORTY → FORTYISH

He looks fortyish.

Odhadujete věk. Žádnou přesnost od vás nikdo nečeká.

🔹 SWEET → SWEETISH

The sauce tastes sweetish.

Omáčka je trochu nasládlá, ale vyloženě sladká není.

A teď přijde to nejlepší! 😁

ISH se někdy používá dokonce úplně samostatně.

Představte si rozhovor:

Are you ready?

Ish.

A tím vlastně říkáte: No, jak se to vezme. Tak nějak. Skoro.

Tohle je přesně ten typ angličtiny, který se v běžných učebnicích snadno přehlédne, ale mezi lidmi ho uslyšíte.

💡 CO SI ZAPAMATOVAT?

Koncovka -ISH často vyjadřuje přibližnost, podobnost nebo určitou míru nejistoty.

A co je na ní krásné? Nemusíte se učit deset nových slov. Stačí pochopit jeden princip.

A TEĎ MALÁ VÝZVA PRO VÁS! 🇬🇧

Napadne vás další anglické slovo zakončené na -ISH?

Napište ho do komentářů. Jsem zvědavý, kolik jich společně objevíme! 😊

⚓ MYSLEL JSEM, ŽE JSEM OBJEVIL JEN HEZKÝ ŘECKÝ PŘÍSTAV. PAK JSEM ZJISTIL, ŽE TAHLE MALÁ MĚSTEČKA KDYSI VLASTNILA FLOTILU...
20/10/2026

⚓ MYSLEL JSEM, ŽE JSEM OBJEVIL JEN HEZKÝ ŘECKÝ PŘÍSTAV. PAK JSEM ZJISTIL, ŽE TAHLE MALÁ MĚSTEČKA KDYSI VLASTNILA FLOTILU AŽ 350 OBCHODNÍCH LODÍ.

Galaxidi.

Přiznám se, že jsem sem nepřijížděl s nějakým velkým očekáváním.

A možná právě proto mě dostalo tak silně.

Seděl jsem u vody, díval se na malé lodě v přístavu, potom se vydal do úzkých uliček nad ním…

…a najednou jsem měl pocit, že tohle místo má něco, co se nedá úplně vyfotografovat.

Genius loci.

Teprve potom jsem začal zjišťovat proč.

Galaxidi bývalo jedním z významných řeckých námořních měst.

V 18. a 19. století odsud vyplouvaly plachetnice po celém Středomoří. Město mělo vlastní loděnice a v době největšího rozkvětu měla jeho obchodní flotila podle odhadů až 350 lodí.

A peníze z moře jsou tu vlastně vidět dodnes.

Stačí se podívat na domy.

Nejsou to obyčejné rybářské chalupy.

Jsou to staré KAPITÁNSKÉ DOMY.

Dvou- a třípatrová sídla, často obrácená k moři, s barevnými fasádami, kamennými balkony, nádvořími vyskládanými oblázky a architektonickými detaily, které si jejich majitelé přiváželi ze světa.

Kapitáni a rejdaři se totiž z cest nevraceli jen s penězi.

Přiváželi také látky, stříbro, nábytek, nové nápady a kus světa, který pak otiskli do svých domů.

Najednou mi ty uličky začaly dávat úplně jiný smysl.

Každý větší dům jako by říkal:

TADY BYDLEL NĚKDO, KDO ZNAL MOŘE.

A pak přišla změna.

Na začátku 20. století začaly krásné plachetnice vytlačovat parníky.

Éra, která Galaxidi přinesla bohatství, postupně skončila.

Jenže její stopa zůstala.

V domech.

V přístavu.

V kotvách v dlažbě.

V kostele svatého Mikuláše, patrona námořníků.

A možná právě proto na mě Galaxidi působilo skoro jako ostrov, který někdo omylem přivázal k řecké pevnině.

Není tu jedna památka, před kterou by člověk stál s otevřenou pusou.

Je tu něco jiného.

ATMOSFÉRA.

Místo, kde jsem měl chuť přestat něco „navštěvovat“, sednout si na lavičku u vody a jen chvíli být.

A někdy je právě tohle pro mě na cestách největší objev.

Máte také nějaké místo, které vás nedostalo jednou slavnou památkou, ale prostě tím, jak se v něm cítíte?

20/10/2026

TUHLE TAVERNU JSEM PROSTĚ NEMOHL MINOUT.

Ještě jsem ani neviděl výlohu.

Ale vůně pečeného masa byla cítit až za roh.

A v tu chvíli bylo rozhodnuto. 😄

Před vámi kuřata, maso pomalu se otáčející na rožni, šťáva stékající dolů a ten typ vůně, který okamžitě zruší všechny předchozí plány na „něco lehkého“.

Na cestách mám přesně tyhle chvíle rád.

Ne něco, co si člověk najde v průvodci.

Ale místo, které si najde vás samo.

A někdy mu stačí jen vůně.

Taky se Vám někdy stalo, že jste do restaurace vešli jen proto, že Vás zastavila vůně z kuchyně?

🇬🇷 Pireus v jedné fotce.Řecká vlajka, balkon… a vedle ní kočka, která evidentně dohlíží, aby bylo všechno správně vyvěše...
20/10/2026

🇬🇷 Pireus v jedné fotce.

Řecká vlajka, balkon… a vedle ní kočka, která evidentně dohlíží, aby bylo všechno správně vyvěšené. 😄

Na cestách mě baví právě tyhle drobnosti. Nejsou v žádném průvodci, člověk je neplánuje — jen zvedne hlavu a najednou má před sebou momentku, která vystihne místo možná líp než slavná památka.

Myslíte, že hlídá vlajku, nebo si jen zabrala nejlepší vyhlídku v ulici? 😄

⚓ V PŘÍSTAVNÍM MĚSTĚ, ODKUD LODĚ MÍŘÍ DO CELÉHO EGEJSKÉHO MOŘE, ASI NENÍ NÁHODA, ŽE JEDEN Z NEJVÝRAZNĚJŠÍCH KOSTELŮ PATŘ...
20/10/2026

⚓ V PŘÍSTAVNÍM MĚSTĚ, ODKUD LODĚ MÍŘÍ DO CELÉHO EGEJSKÉHO MOŘE, ASI NENÍ NÁHODA, ŽE JEDEN Z NEJVÝRAZNĚJŠÍCH KOSTELŮ PATŘÍ PRÁVĚ SVATÉMU MIKULÁŠI.

Dnes jsem při toulání Pireem došel ke kostelu Agios Nikolaos – svatého Mikuláše.

A stačí se na něj podívat, aby bylo jasné, že to není jen nějaký nenápadný přístavní kostelík.

Monumentální schodiště, vysoké sloupy, dvě zvonice a neoklasicistní průčelí, které skoro připomíná antický chrám.

Jenže nejzajímavější je jeho spojení s místem.

Svatý Mikuláš je totiž patronem námořníků.

A právě tady, pár kroků od přístavu, se k němu po generace obraceli lidé, jejichž živobytí i život samotný závisely na moři.

Dnešní chrám začali stavět v roce 1879 podle návrhu architekta Ioannise Lazarimose a dokončen byl roku 1902.

A není to první kostel, který na tomto místě stál.

Už dříve si tu svůj chrám postavili obyvatelé pocházející z ostrova Hydra – lidé, kteří měli k moři opravdu blízko.

Dnešní stavba je už třetím chrámem svatého Mikuláše na tomto místě.

A tak mi najednou ten kostel uprostřed rušného Pirea připadal mnohem logičtější.

Za ním město.

Před ním moře.

A mezi tím svatý, kterému námořníci svěřovali své cesty.

Právě takové souvislosti mám na cestování rád.

Člověk něco uvidí – a teprve když pozná příběh, začne celé místo dávat smysl.

Věděli jste, že svatý Mikuláš není jen „ten s dárky“, ale také patron námořníků a lidí na moři?

Adresa

Vehlovská, 3146
Melnik
27601

Telefon

+420724131217

Web

Upozornění

Buďte informováni jako první: pošleme vám e-mail, když Po cestách klikatých světem i životem zveřejní novinky a akce. Vaši e-mailovou adresu nepoužijeme k žádnému jinému účelu a odběr můžete kdykoli zrušit.

Kontaktovat Společnost

Pošlete zprávu Po cestách klikatých světem i životem:

Odkazy

Sdílet