Bez dechu na cestách

17/05/2026

17/05/2026

Krakov.

Šli jsme za památkami.
Vešli jsme do demonstrace Jagellonské univerzity (zjištěno až později).

Oni věděli, proč tam jsou.
My ne.

Chvíli jsme stáli.
Dívali se.
A mlčeli.

Někdy na cestách stačí jen pozorovat a vnímat...

15/05/2026

Krakov – kterak Luďa smlouval, až usmlouval

Jsem známá tím, že ráda vyzkouším každý dopravní prostředek, který se naskytne.
A kočár? To je přece klasika. Ale nikdy mě nevyvez.....

Ano, vím… turistická past.

Tentokrát jsme na to ale byli čtyři.
S Ilčíky.

Stojíme u řady kočárů. Hanka mi odhaluje taje foťáku.
Krásné dámy na kozlíku, koně napucovaní.

A já vidím, jak Luďa nenápadně přistupuje k jedné z nich.

Říkám si:
„Zkouší si polštinu.“

Ne.

On začal smlouvat.

A ne že trochu.
Smlouval jako ďas.

Postupně obešel celý špalír kočárů…
a my jsme jen sledovali, kam až to zajde.

Výsledek? Poslední kočár...

Jízda o 1000 Kč levnější.

Naskákali jsme do kočáru…
a kochali se.

Až v půlce cesty nám to došlo.

Kočár neřídí krásná kočí se kterou jsme jízdu zahájili,
ale jeden z chlapíků, které jsem před chvílí fotila u kostela.

Mají to dobře vymyšlené.

Na konci jízdy dívka elegantně přiskočila na kozlík…
usmála se…
a zinkasovala.

A upřímně?

Kdo by jí odolal. 😄

👉 Bez dechu na cestách

👉 Smlouváte na cestách… nebo radši zaplatíte a jedete? 😄

Díky za vše Hana Ilčíková a Luděk Ilčík. Bylo to úžasné!

10/05/2026

Krakov. Solné doly ve Veličce (10 km od města).

Říkala jsem si: hezká procházka pod zemí.

Realita?

Kilometry.
Stovky schodů.
Možná tisíce. (Aspoň mně to tak připadalo.)

Bez dechu jsem byla prakticky pořád.

Jakmile se někde objevila lavička,
nenápadně jsem se na ni drala,
jen abych si na chvíli sedla a předstírala, že se jen kochám. 😄

Průvodce? Neúnavný.
S hrdostí vyprávěl o historii dolování soli.

Jenže… v polštině.

A já si do té doby myslela,
že polsky tak nějak rozumím.

Tady jsem zjistila,
že je to asi stejné jako s mojí angličtinou.

Takže jsem šla.
Dýchala.
Nedýchala.
A obdivovala.

Protože to místo za to stojí.

👉 pohodlné boty nutnost
👉 cca 3 hodiny
👉 a připravte se, že bez dechu budete taky

30/04/2026

🎤 Bez dechu na cestách – Silvestr na Filipínách

Silvestr v Sabangu.

Po každovečerním dešti jsme se potmě vydali do naší oblíbené restaurace. Už nás vítali jako staré známé – elegantní a veselá ladyboy a její kolegyně.

A protože jsme v Asii…
🎶 karaoke prostě musí být.

Bylo nás tam sedm hostů. A výzva byla jasná:
„Zpívejte!“

Laďa chtěl. Strašně moc chtěl.
Já mám zpěv přísně zakázaný (a věřte mi, má to své důvody 😄).
A Amálka? Ta tatínka s radostí popostrčila.

A tak na filipínské pláži zaznělo:
🇨🇿 „To ta Heľpa…“
🇨🇿 „Šly panenky silnicí…“

Publikum to úplně neocenilo…
ale Laďa si splnil sen. A to se počítá.

Před půlnocí jsme byli pozváni k rodinnému stolu.

Na stole:
🐷 vepřová hlava
🍖 pár kousků ovaru

Já jediná jsem ochutnala.

A pak jsme zjistili, co mají naši hostitelé na slavnostní večeři.

🍕 …pizzu.

16/04/2026

Měla jsem velké štěstí.
A dvě velké smůly.

Štěstí: ryby a mořské plody.
Smůly: manžel a dcera.

Rybáři byli skvělí.
Usměvaví, pohodoví… a ano, přiznávám – taky dost pohlední.
Ukazovali nám úlovky, pózovali, smáli se…
prostě přesně ten moment, kdy si říkáte, že svět je vlastně v pořádku. 😍

A pak přišel ten druhý moment.
Jídlo.

Čerstvý tuňák.
Ryby, které ještě před chvílí plavaly.

Já: nadšená.
Průvodce: nadšený.

Manžel: „Já radši ne.“
(dlouhodobý projekt zvaný filipínské zažívání)

Dcera: „Já to ochutnám.“
(neochutnala)

Takže jsme tam seděli…
luxusní jídlo na pláži, jaké si u nás dáte jen v drahé restauraci,
a já si ho vychutnávala ve dvou.

S Denisem...(průvodcem) Naštěstí byl bezedný.

Ale krevetky, krab a chobotnice?
To ano. To jsme si pošmákly.

Manžel mezitím procházel brutálním očistcem.

Takže ano.
Měla jsem na Filipínách chvíle, kdy jsem byla bez dechu.

často byl cítit ....rybinou.

👉 Bez dechu na Filipínách – příběhy, které jsme neplánovali. A o to víc si je pamatujeme.

14/04/2026

Zavřete pusy, ať nám nenarušíte ekosystém.🤣

14/04/2026

Filipíny. Ticho. Tma. A netopýři nad hlavou.

Nasedli jsme do malé loďky a vpluli do podzemní řeky.
Všude kolem absolutní ticho. Jen voda.

Lodník nám svítil na strop jeskyně:
hejna netopýrů, zvláštní tvary, skály jako sochy.

A pak řekl:
„Dívejte se nahoru… ale hlavně zavřete huby, ať nenarušíte ekosystém.“

Výborně.

Plujeme dál, nikdo ani nedutá.
A v tom—

RÁNA.

Taková, že všem ztuhla krev v žilách.

Ticho. Nikdo se nehýbe.

Ta rána vyšla ode mě.
Spadla mi helma z hlavy do loďky.

Sedím tam …
a dělám, že se mě to vůbec netýká.

08/04/2026

Zelený trh v Almaty voní nejen kořením, ale i masem. Není to úplně libá vůně, ale atmosféra fascinující.