Občan Šnek: Kniha Cestovatele

13/07/2025

Přátelé, dlouho pracuji s myšlenkou, že vám chci předat z mých cest mnohem více, než jen samotný report.
Byla to pouze moje nedokonalost, že jsem to doposud nedokázal.
Musel jsem se naučit hodně nových věcí, abych mohl vytvořit něco, co bude více, než jen další hloupé video. Něco, kde zvládnu vyjádřit i určitou emoci z jednotlivých částí cesty. Něco, kde vám zvládnu předat další část příběhu. Vzal jsem proto nejlepších 200 záběrů z mojí cesty Jižní Amerikou, věnoval tomu poslední měsíc bezesných nocí a pustil se do toho s cílem připravit něco jako trailer na dokument, který by mohl následovat.

Slovy klasika: "Myslel jsem to dobře, ale dopadlo to jako vždycky" by šla označit finální stopáž v délce téměř 12 minut namísto plánovaných 2 minut. Video rozhodně není bez chyb, pořád se mám v čem zlepšovat...

Přesto, přijměte moje pozvání na audiovizuální zážitek, který vás přesune znovu na místa, která jste spolu se mnou objevili a pokud to ve vás nějakou emoci skutečně zanechá, bude to pro mě úspěch.

Je to vaše!
Naložte s tím, jak nejlépe uznáte za vhodné 🦄

PS: volume doprava 🤙🔊

Přátelé, dlouho pracuji s myšlenkou, že vám chci předat z mých cest mnohem více, než jen samotný report. Byla to pouze moje nedokonalost, že jsem to doposud ...

18/06/2025

Tohle video není skutečné, narozdíl ode všech mých ostatních zážitků. 😇

Co myslíte, patří AI i do cestování? 🤔

22/05/2025

Do nitra Incké říše: Část třicátá první (42.-43. den cesty) - jak jsem prokaučoval Rio de Janeiro

Moje poslední 2 dny v Brazílii a vlastně i v Jižní Americe. Pak už jen návrat do Evropy přes Lisabon a Frankfurt. Už by to nemělo být žádné drama, ostatně budu jen na hotelu a procházet se městem. Ze všech měst se Ria delším nejvíce. Kromě nádherných výhledu se totiž o tomto velkoměstě dočtete nad v každém článku, jak velká je tady kriminalita a i já jsem jedu s tím, že tu na mě lupič čeká za každým rohem a budu si muset dávat velký pozor. Kdybych to měl nějak prioritizovat, tak bych chtěl vyjet hlavně nahoru na Ježíše s výhledem na Rio a na Cukrovou homoli. To jsou dvě ikonické vyhlídky, bez kterých by snad ani nešlo prohlásit, že jsem byl v Riu.
Protože už mi jde od odpoledne zase svižně internet v mobilu, s ohledem na moje bezpečí jsem pečlivě vybíral hotel v Riu. A spolu s tím mě napadlo, že bych se mohl ubytovat nikoli v centru, ale na druhé straně Guanabarského zálivu. Mohl bych se tak kochat výhledem na kopce s Ježíšem i Cukrovou homoli přímo z hotelu a kdybych cítil velké nebezpečí, zůstanu jednoduše celou dobu na pokoji. K tomu mi perfektně sedí hotel Orizzonte ve čtvrti Niteroi. Protože mám z Ria respekt, počítám že se budu přesouvat jen taxíky a budu se co nejvíc snažit přesvědčit místní dětské gangy, že tady vlastně vůbec nejsem.
V sobotu mi pak ve 20:25 odlétá letadlo do Lisabonu a počítám, že nejpozději v 18 hodin bych už měl vyčkávat na letišti, aby mi ještě nedej bože neuletělo letadlo domů 🤭

Ve 4:10 jsem nastoupil do letadla na letišti Foz do Iguacu a protože už jsem se něco naučil od mistra cestovatele Lumíra na Islandu, počkal jsem až se do letadla všichni nahrnou a šel jsem záměrně jako poslední. Automatický systém mi totiž přidělil místo do uličky a to by byl hřích tam zůstat. Bylo jednoduché zkontrolovat prázdná místa u okénka a když jsem tak viděl celou volnou trojku, neváhám a rovnou si tam suverénně sedám. S vítězným pocitem ve tváři se dívám z okénka a mám radost, jak jsem zase obešel systém a bez peněz za výběr sedadla sedím s perfektním výhledem. Dneska to bude stát za to, do Ria bude přistávat za svítání a myslím, že tento let bude opravdu výjimečná podívaná. Měla být...ale můj odvážný plán nepočítal s jedním faktorem. Čekali jsme s odletem dalších 20 minut. Začalo mi být divné, na co zase čekáme. Bohužel to mělo svůj důvod. Do letadla s tímto zpožděním nastoupili rodiče s malým dítětem. A vy můžete hádat, kde byla jejich místa 🫣
Ano, když se pán zastavil u "moji" řady, bylo mi jasné, že tuhle bitvu nevyhraji a zvedl jsem se, hlavně rychle aby si toho nevšimla letuška. A protože jsem viděl ještě jednu volnou řadu, okamžitě jsem se tam přesunul. Byla to ta s tím nouzovým východem, takže jsem se ještě jednou zvedl a batoh si dal nahoru do boxu, protože tady musí být pod nohami prázdno. V tom se ale ke mě přiřítila letuška a něco do mě portugalsky hustí. Já jí nic nerozumím a jen jí anglicky odpovídám, že je to v pohodě, vím že tady mít malé zavazadlo nemůžu a ukazuji jí, že jsem tam posazený bez jakýchkoliv dalších věcí. Teď už mi ale odpovídá anglicky a prý že to jsou místa s extra prostorem za příplatek. A ten já nemám a proto tady sedět nemůžu. No, tady jí musím dát za pravdu, příplatek za extra prostor skutečně nemám. A tak se nyní už se znatelně rudým obličejem přesouvám na moje systémem vygenerované misto v uličce.
Nemusím vám asi popisovat moje pocity, když jsem před hlavy ostatních sledoval jak vychází slunce a my letíme té rudé výhni vstříc, nebo když jsme pak přistávali a těch pár šťastlivců u okénka zírali jak puk na Ježíše i Cukrovou homoli shora. Já viděl kulový, ale můžu si za to sám. Jestli někde, tak právě tady jsem si za to místo měl připlatit.

Po sedmé jsme na letišti Galeao a protože mám check-in až na hotelu až ve 14:00, nikam nespěchám. S batohem a veškerou technikou se mi nechce moc nikam do města. Co hůř, jak jsem v noci v podstatě nespal a jen přečkával na letišti, v letadle pak to samé, do toho se mi zhoršil kašel a výsledek je ten, že se mi teď nechce vůbec nic. Vyměnil bych cokoliv, abych mohl zalézt do postele a jen spát.
Po chvilce klimbání na letišti se tak rozhoduji, že zkusím věřit na zázraky a prostě dojedu na hotel a zeptám se, jestli se nemůžu ubytovat už teď. Když to nepůjde, nechám si tam alespoň batoh a budu moct jít do města. Už jsem chtěl objednávat taxi, když jsem čekal venku před halou a vidím autobus, na kterém je napsáno Niteroi. To je přeci čtvrť s mým hotelem. Vzhledem k tomu kolik je nemá smysl spěchat a nějaká okružní jízda autobusem by se tak přímo hodila. Navíc budu spát dnes ve dražším hotelu a jakákoliv úspora na dopravě by přišla vhod jako kompenzace, rovnováha. A tak zkoumám, kde ten autobus staví, čekám na další, ale vždy jen projíždí a nestaví. Nevím si rady a tak jdu k metrobusum, kde je u nějaká obsluha. A pan mi vysvětluje jak to funguje a že potřebují kartičku a ochotně mě provází celým výběrem a vložením vkladu na kartičku v automatu.
Nakonec se ho ptám na autobus do Niteroi a vysvětluje mi, že jsem tam stál správně, ale musím si mávnout, aby mi zastavil.

V 8:05 tak nastupuji do autobusu, který mě odveze až do Niteroi. Za jednu jízdu se mi strhlo 12,5 reálu, ale jedu až na konečnou, takže dobrej deal. Taxi by mě stálo kolem 60 reálů, co jsem koukal. Jen jsem dlouho, dokonce tak, že si část cesty vůbec nepamatuji. Musel proběhnout nějaký mikrospánek. Na recepci jsem dorazil v 9:50 a přemlouvám recepčního na dřívější check-in. Klidně s tím, že si ten čas navíc poměrově k ceně za noc doplatím. Ukazuje mi na monitoru, že mám štěstí protože aktuálně mají jediný neobsazený pokoj, do kterého můžu okamžitě zaplout. Ptá se mě ještě na snídani, že pokud chci, je do 10 hodin a tím že teď je 9:50, tak bych mohl ještě rovnou na dnešní snídani. Já hlad sice nemám, ale vejce s párkem do sebe klidně natlačím a tak souhlasím. Chci to ale zaplatit rovnou teď a tak se ptám na účet. Na bookingu jsem to rezervoval s velkou slevou, místo nějakých 550 reálů jen 370 za noc, tak mě zajímá, kolik si naúčtuje za těch pár hodin i se snídaní navíc. Když mi říká, že to mám celé jen za 200 reálů, tak na něj jen nevěřícně koukám. Navrhuje platbu hotově, abych neměl nějaký špatný kurz a po zkušenostech v Uyuni to kvituji. Vytahuji 200 reálů a mizím na snídani.
Na pokoji jen snad úplně všechno, takový komfort jsem tu ještě neměl. Dokonce i minibar, kterého se nesmím ani dotknout, jinak to budu mít dráhy 🤭

Bohužel tohle předčasné ubytování mělo jeden nešťastný následek, prospal jsem skoro celý den. Probudil se až hodně po plánovaném budíku a až v půl čtvrté se tak soukám z postele a snažím se ještě stihnout něco dnešní den. Protože bych se tu nechtěl potloukat na ulici po setmění, přijímám strategické rozhodnutí, že Ježíše a Homoli nechám na zítřek před odletem a dnes se pověnuji focení západu slunce z této strany zálivu. Přestože mám na záliv i s Ježíšem a Homolí výborný výhled přímo z hotelu, chtěl bych najít ještě lepší místo. Po zkoumání v mapě jsem našel poloostrůvek u Boa Viagem, kam bych mohl stihnout ještě dojít a odtamtud by mohly být skvělé fotky protější strany zálivu. Až tam jsem ale zjistil, že se to zavírá už v 17:00 a to je na západ slunce bohužel brzy. Po této malé procházce se tak vracím na hotel, abych vyřešil západ slunce přeci jen z mého balkonu. Na recepci jsem ještě zkoušel dotaz s možností výstupu na střechu, ale tentokrát jsem nepochodil.
Jestli byl výhled z balkónu přes den celkem v pohodě, večer to bylo znatelně horší. Panorama totiž kazila plošina přímo uprostřed záběrů, která byla navíc také osvětlená. Nakonec tak nejsem s fotkami spokojený, ale co se dá dělat. Spravím si náladu zítra fotkami Ria z obou vršků.

Ráno jsem ale nikam nespěchal. Nevím jestli to bylo víc tím, že jsem si chtěl ten luxusně vybavený pokoj užít na maximum, nebo proto že jsem věděl, kdy odlétá letadlo do Lisabonu mě jsem na všechno dost času. Pravda je taková, že jsem pokoj opustil až těsně před polednem. Shodou okolností v čase, kdy se blížil check-out. Tim odpadla možnost, že bych se na Ježíše a Homoli podíval dopoledne s bágly na hotelu. Místo toho se mi v hlavě zrodil nový plán. Zajedu na letiště, což je téměř po cestě, dám si tam velký batoh do úschovny a udělám si už jen takový odpolední výlet na Ježíše a Homoli, pak rovnou na letiště k odbavení a hup do letadla.

A tak jsem až ve 12:30 nasedl do autobusu směr letiště, kam jsem dorazil chvilku před druhou odpoledne. Tím, že v 18 hodin už bych chtěl být zpátky na letišti, to jsou stále ještě dobré 4 hodiny času. Na dvě vyhlídky tak akorát. Abych už zbytečně neriskoval, vzal jsem si tentokrát už taxi, nejsou to už takové vzdálenosti, takže ani cenově žádná tragédie. A daleko více než peníze by mě mrzelo, kdybych to kvůli vlastní nerozumnosti nestihl, ať už vyhlídky nebo pak letadlo.
V půl třetí mám koupenou jízdenku za 128 realů na lanovku na Ježíše a už jen čekám, až se na mě dostane řada. Naštěstí tu jezdí hned několik souprav, které se křižují, takže to netrvá tak dlouho a fronta rychle postupuje.
Ve 3 hodiny jsem nahoře. Ještě když jsem vystoupal po schodech nahoru, viděl jsem ten úžasný výhled. Než jsem se ale rozkoukal, od jihozápadu se přifoukal mrak a bylo po parádě. Už nebylo nic vidět. Chvílemi ani Ježíš, natož výhled na Rio dole. Nemůžu říct, že bych nebyl připraven tomu výhledu ještě nějaký čas obětovat. Nakonec jsem tam vyčkával dobrou hodinu a když odbyla čtvrtá a situace se stále nelepšila, rozhodl jsem se pro přesun na další kopec, Cukrovou homoli. Bohužel nemůžu na Ježíše čekat déle, protože bych pak zabil celé Rio a to nechci. Přesunul jsem se tak k lanovce na Cukrovou homoli, kam jsem dorazil před pátou a čekalo mě další fiasko. První volná jízda nahoru byla až od 18 hodin. To už bych dost riskoval s přesunem na letiště a odletem. Malé zlepšení nálady mi pak přinesl pohled nahoru, kde jsem viděl sedět další mrak. Dá se proto říct, že tady jsem peníze ušetřil, protože kdybych měl koupený lístek, viděl bych tam toho podobně jako u Ježíše.
Tak to je dobré fiasko!😱
Tak moc jsem se těšil do Ria, až jsem ten krásný slunný den prospal, dokonce jsem dostal i druhou šanci dnes dopoledne a i to jsem prokaučoval, až jsem dorazil na obě vyhlídky tak pozdě, že jsem si výhled vůbec neužil. Tohle není o počasí, mohl jsem několik věcí udělat jen trochu jinak, lépe a byl bych spokojený. Místo toho mám teď spíš mrzení a dost možná se do Ria ještě někdy v budoucnu vrátím, abych to napravil...

Jako náplast na moji čerstvou duševní bolístku volím ještě procházku centrem města, ale co si budeme povídat, ten výhled shora to ani náhodou nenahradí.
Co se dá dělat, musím na letiště a tím se loučím s Jižní Amerikou.
Neděli jsem si ještě užil v Lisabonu, kde jsem vzpomínal na těch pár hezkých dní, které jsem tam strávil před 3 lety na mojí cestě Evropou za 80 dní. Našel jsem tam totiž ještě místa, která tehdy mojí pozornosti úplně utekla. Doplnil jsem si proto ještě pár videí do sbírky. S Jižní Amerikou už to ale nemá nic společného. Ve 23 hodin jsem přistál ve Frankfurtu a pak už jsem vyčkával na noční vlak, který mě posunul v pondělí ráno až na hlavní nádraží v Praze.

Závěr byl trochu smutnější, zdravotní komplikace poslední týden mi ten program narušily, to ne že ne. I tak si ale troufám tvrdit, že až ke konci Bolívie to byla neskutečná jízda a většina z toho se někdy s větším štěstím podařila. Pak už jsem toho začal mít plné a ty poslední dny byly tak trochu navíc. Sám jsem zvědavý, kam vyrazím příště.

Tohle je můj poslední report z Jižní Ameriky, loučím se s vámi jako El Bastardo Šnekáč a vracím se do své každodenní role. Pro mě to bylo hodně nové v tom, že jsem se konečně odvážil občas promluvit i do kamery. To jsem dopředu opravdu neplánoval a jen škoda, že jsem se k tomu odvážil až někde v polovině cesty.

Díky vám všem, kteří jste dočetli až sem a snad pro vás budu mít ještě jedno "překvapení" na závěr. Jen mi dejte trochu času na zpracování 🦄

18/05/2025

Do nitra Incké říše: Část třicátá (41. den cesty) - Iguacu, vodopády které jsem neměl vidět

Moje předposlední zastávka na mojí cestě Jižní Amerikou mě zavede k Iguacu, největšímu systému vodopádů na světě. Dopoledne překročím hranice do Brazílie a v podstatě celé odpoledne bych chtěl strávit u vodopádů. Nemusím nikam spěchat, protože do Ria pokračují letecky a letí mi to ve 4:45 ráno. Nebudu si proto brát ani žádný hotel a vyspím se hezky na zemi na letišti.

Cesta k vodopádům nakonec byla o něco komplikovanější a vlastně jsem měl opět velké štěstí, že jsem je vůbec viděl.

V 10 hodin po docela slušné snídani opouštím hotel. Pokoj tak plně přenechávám opět jeho švábími obyvateli a jsem připraven opustit Paraguay. Paraguay ale není pripravena uvolnit tak zdatného cestovatele dále. Místo toho na mě vyslala těžký kalibr, motorkáře který mi měl v opuštění země zabránit. Při přecházení posledního přechodu k hraničnímu mostu se do mě rozhodl najet a oba dva jsme na sebe chvíli jen tupě koukali a nevěděli co říct. Byl více vyděšený než já. Situace byla složitá, stojím na přechodu a dvě auta ve dvou pruzích ve stejném směru vedle sebe zastavila. Poděkoval jsem jim, ukazuji rukou gesto a přecházím. Když jsem ale přešel před prvním autem a byl jsem před druhým, z pro mě nepochopitelného důvodu se tohle druhé auto proti mě rozjelo. Abych tak zabránil velkému neštěstí udělal jsem rychlý skok dopředu, abych se zachránil. Skočil jsem přímo před kolo rozjíždějícího se motorkáře, který mě snad ani nemohl vidět, protože ani já jsem neviděl jeho a pravděpodobně si myslel, že může jet, když se rozjížděla auto vedle něj. Auto, které se rozjíždělo přímo na mě.
Najel mi kolem přímo do lýtka a řidítkami se zabořil do mého menšího batohu, kterým jsem se v té rychlosti snažil krýt. Naštěstí to neodnesl ani foťák, ani dron. Jediné, co to nepřežilo, bylo pouzdro na brýle, které se zdeformovalo. Na noze cítím jen jako by mě právě někdo strhl lepenku i s chlupy. Snad to ale není nic vážného, chodit můžu, jenom to trochu štípe.
Zatímco já jsem stál po nárazu jako opařený na místě, on do mě najel, ulomilo se mu zrcátko a k tomu spadl na zem. A tak se ho ptám, jestli je v pořádku a on se na to samé ptá i mě. Oba u toho nechápavě kroutíme hlavou. Řidič auta už odjel a protože my oba jsme snad v pořádku, opouštíme místo také.

Jsem teď trochu zmatený a hledám nějakou budku s úředníkem, kde bych dostal výstupní razítko z Paraguaye. Chlápek, co jde kolem mě mi říká, že jdu správně, že mám jít dále na most. A tak překračuji most s výhledem na obrovskou řeku Paraná, která tyhle dvě země odděluje a došel jsem až na brazilskou stranu. Doteď mě neznepokojilo, že jsem neviděl nikde úředníky s razítkem. Možná proto, že už jsem tu zažil, když seděli úředníci z obou zemí na jedné straně hned vedle sebe. Tady jsem ale prošel jen turniketem a ocitl jsem se už v Brazílii ve Foz do Iguacu. To není dobré, nejen že nemám výstupní razítko z Paraguaye, nemám ale ani vstupní do Brazílie. Nechci zažít situaci, kdy mi v sobotu na letišti v Riu řekne úředník, že se musím vrátit na místo prvního vstupu do země pro razítko a tak se vyptávám kolemjdoucích. Jeden ochotný Brazilec mi vysvětluje, že mezi Paraguayí a Brazílií žádné kontroly nemají. Když mu ale vysvětluji, že v sobotu poletím pryč z Brazílie, chápe a doporučuje mi si razítko raději obstarat. No jo, ale kde je najdu, ptám se. A on mi ukazuje, že pro Paraguayiské musím úplně zpátky přes most po na druhou stranu, tentokrát po severní části mostu, která slouží pro cestu do Paraguaye, by mi ho měli dát. Pak už se jen musím vydat znovu stejnou cestou do Brazílie a místo k turniketu musím odbočit doleva, přejít kolem budek pro odbavení aut a tam by měli mít kancelář imigračním úředníci.
Takže si dávám most pro jeho krásu ještě z druhé strany, nacházím budovu s razítkem v Paraguay a můžu znovu do Brazílie, kde se do okénka vedle aut a s po této úspěšné operaci mám v pasu obě potřebná razítka.

Téměř přesně v poledne se ocitám, nyní už legálně, v Brazílii. Potřebuji sehnat směnárnu a SIM kartu. V kapse mám dostatek dolarů a tak bych rád nějaké proměnil na Brazilské realy. Z předchozích zkušeností jsem doufal, že najít směnárnu hned u hranic nebude takový problém. Trvalo ale hodinu, než jsem na první takovou narazil a to už bylo po změně směru a vrácení se zpět hranicím. Ve městě jsem totiž narážel jen na samé servisy a opravny aut.
Ve směnárně jsem zažil něco, s čím jsem se doposud nesetkal. To že mě tam o něco oberou, s tím počítám. Tady ale svítil kurz 5,4 reálů za dolar při prodeji dolaru a 5,8 reálů při nákupu. Nemohl jsem proto pochopit, proč mi ukazuje, že mi to prodá jen v kurzu 5 reálů za dolar. Ukazuji mu na jeho vlastní tabuli a chci k tomu jeho kurzu nějaké vysvětlení. Pustil se do rozboru a prochází se mnou jednotlivé bankovky a říká: "tuhle tu směním v kurzu 5,4 reálů za dolar, tuhle v kurzu 5,0" atd. A dává mi finální účet, na kterém v průměru vychází kurz 5,23 reálů za dolar.
V praxi to znamenalo, že bankovky, 100 dolarovky které jsem měl ještě z Prahy, byly v kurzu 5,4. Oproti tomu 20 dolarovky které jsem posbíral v Ekvádoru byly typicky v kurzu 5,0. Možná to byly starší bankovky, se kterými bude nějaké složitější práce a nebo by mohly být falešné. Ale to by snad ani nebral do směny, nebo je jako pošle dál do oběhu nějakému chudákovi z Paraguaye?🤭
Další problém je s mým pasem, resp. s jejich systémem. Nejde mu totiž dostat se dále právě kvůli zadání mého pasu a tak tu spolu hezky čekáme na lepšit systém. Mě to nevadí, klimatizace tu jede na plný pecky, posadil jsem se přímo pod ní a už jen čekám na svoje peníze.
Nakonec mám za těch 217 dolarů 1142 reálů, což by mělo být na 3 dny dostačující.

Protože se nechci ploužit další hodinu na tom ostrém sluníčku městem, kde jsou jen autoservisy, ptám se ho na autobus na terminál a on mi ukazuje, že hned tady kousek vedle je zastávka, kde když počkám, přijede autobus a hodí mě do centra. Po 13 hodině tak sedím v autobusu směr centrum. Jízda je za 5 reálů, jedno kde vystoupím. Na terminál to trvalo 15 minut a já vidím rovnou na vedlejším nástupišti, že to odtud pojede k vodopádům. Nepojedu ale hned, mám na to celý den a raději bych tam byl až takové 2 hodiny před západem slunce. Chytit zlatou hodinku pro fotky a konečně udělat jeden pěkný západ slunce tady a k tomu bych se vyhl tomu největšímu vedru. Pokouším se proto najít nějaký stánek se SIM kartami. Jeden jsem našel hned, ale zrovna má polední pauzu a otevírá až ve dvě a tak hledám ještě dál. Našel jsem pouze takové, kde jen dobíjí kredit, ale samotné karty, nedej bože turistům - fujky, neprodávají. A tak čekám do dvou, něž se tady mistr vrátí z pauzy. Nakonec to bylo čekání až do půl třetí, ale čas je pořád dobrý. Mám SIMku i s pár GB dat na 10 dní za 50 reálů.

A teď už jen počkat na další autobus linky 120, která mě zaveze jak na letiště, kam teď ještě nepotřebuji, tak k vodopádům. Jízda je znovu 5 reálů a opět je jedno, kam až pojedu. To není špatný.
V 15:40 jsem u vstupu do areálu národního parku Iguacu a já se bez mučení přiznávám, že jsem myslel, že autobus zajíždí ještě dál. Jednoduše proto, že jsem tam viděl autobusové zastávky na mapě až téměř u vodopádů. Místo toho je tady hlavní vstup, kde si musím koupit lístek za 117 reálů, já si k tomu beru ještě skříňku za 35, abych se nezdržoval s velkým batohem a teď to nejdůležitější. K vodopádům sice jede bus, ale je to turistický dvoupatrový autobus, do kterého se nastupuje až za vchodem. Sice je v ceně lístku, to je fajn, ale přináší to jisté komplikace s odjezdem, k čemuž se za chvíli dostanu.
Můj plán spočívá v tom, že chci být u Ďáblova hrdla těsně před západem slunce, vystoupím proto hned na první vyhlídce a postupně se budu loudat, fotit, točit, scházet dolů až budu na místě.
Tenhle plán mi ale rozbil jeden z místních správců parku v 16:45 přibližně v půli mojí loudavé cesty dolů. Původně jsem myslel, že je to jeden z těch mnoha průvodců, co mi nabízí zase nějaké skvělé služby. Když z něj ale později vypadlo, že hledá skupinu Francouzů, aby je dovedl k hrdlu, protože poslední skupinku tam pustí za chvíli a v 17 hodin se to uzavře a pak už tam nikdo nesmí, to mě trochu vyděsilo.
Jakože být tady a nemít možnost se projít po vyhlídce na Ďáblovo hrdlo, to by byl dobrej poděl i na mě.
A tak jsem zanechal veškerého kochání se a focení a svižně jsem pokračoval až k hrdlu.
V 16:55 už jsem přímo na lávce nad propastí a kolem mě je kromě lidí opravdu hodně vody. Já tak spěchal, že jsem ani nestihl zabalit techniku. Ta se s vodou moc nekamarádí a já tak musel potom ještě na letišti vysoušet kapičky, které se dostaly všude možně. Ode mě byste asi nechtěli kupovat použitou fototechniku 🤭

Po trochu hektickém výhledu jsem vyjel nahoru výtahem, udělal ještě pár záběrů a říkám si, že když už to mám vlastně neplánovaně celé prochozené a zkouknuté, že bych si mohl na chvíli sednout, dát si něco malého k jídlu a počkat na západ slunce. No, měli tu jen čínské nudle v kelímku a jen co mi to prodali, zavřeli krám a odešli. To mi bylo divné, kam ten spěch. Vždyť máme do západu slunce ještě přes hodinu času a určitě by si tady sedlo rádo mnohem víc lidí z toho davu dole, který jsem tam zanechal. Ale všichni jako by někam spěchali. Jen já, jediný pevný bod ve zdejší dechberoucí krajině, sedím a poskrkávám si čínskou polévku. Až když jsem dojedl, podíval jsem se do mapy, kam že to všichni tak spěchají a protože tam vidím poslední vyhlídku na mapě, kde jsem ještě nebyl, vydávám se tam. Procházím kolem autobusu, který se tady otáčí a řidič na mě volá, jestli jedu také. S klidem mu odpovídám, že na mě čekat nemusí, že čekám na západ slunce a pojedu až nějakým pozdějším. Nechápavě se na mě dívá a vysvětluje mi, že právě přede mnou stojí poslední dnešní autobus. Samozřejmě chápe, pokud chci jít těch 12 km zpátky ke vstupu pěšky, ale on dnes řídí poslední autobus, který odjíždí v 17:40.
Zase jsem postavený před rychlé rozhodnutí a byť smutný, říkám mu ať na mě počká. Nedám se ale jen tak zadarmo. Ukázal jsem mu foťák a že si jdu ještě pro pár záběrů na vyhlídku.
A tak čekal autobus plný lidí jen na mě, až si udělám svojí jednu fotku na truc, protože tu nejsou schopní s tou svojí linkou držet intervaly ani do západu slunce.

Byl jsem opravdu zklamaný, protože na cestě Jižní Amerikou mám doteď velkou smůlu jak ná západy slunce, tak na výhledy na nejvyšší hory, na noční města...a teď nebudu mít ani západ slunce nad vodopády Iguacu.
Musím to vzit ale sportovně, jsem tady a přitom stačilo málo a nemusel jsem tu být vůbec. Ještě ráno jsem mohl být na cestě do nemocnice místo vodopádů. A tak odjíždím nakonec vlastně velmi spokojený.
Viděl jsem největší systém vodopádů na světě a je to úžasné. Můžu srovnávat třeba s Islandem, kde třeba Detifoss na mě působil mnohem silněji ten samotný průtok vody. Ale tady je to zároveň i hezké, jak je to rozložené do několika menších proudů a s tou zelení kolem.

Mě už čeká jen přesun busem za 5 reálů na letiště, tam si dám něco k jídlu a budu čekat na svůj ranní let do Ria. Blbý je, že se mi zhoršuje kašel a rýma, tak zkusím sehnat ještě nějaký antikašle, abych v letadle neotravoval ostatní.
A zítra už v Riu, nemůžu se dočkat 🦄

17/05/2025

Do nitra Incké říše: Část dvacátá devátá (39.-40. den cesty) - Paraguay, země kterou bych samostatnou nikdy nenavštívil a jsem tak rád, že jsem jí viděl v rámci této cesty. Stálo to ale za to?

Čeká mě Paraguay. Vlastně ani nedokážu vysvětlit, proč se sem tolik těším. Snad je to jen obyčejné cestovatelské vzrušení z toho, že poznám další zemi. Jinak si to ani nedokážu zdůvodnit. Odpoledne bych se měl dostat přes hranice a díky tomu že Asunción, hlavní město Paraguaye, leží hned u hranic, myslím že bych mohl stihnout prohlídku města ještě dnes. Celý zítřek bych tak mohl mít na přejezd do Ciudad del Este, což je hraniční město s přechodem do Brazílie. Noc na čtvrtek už bych tak mohl strávit na brazilské straně ve Foz do Iguacu a odpočinout si na čtvrteční výlet na vodopády.

Celou noc po cestě do Resistencie ovládla průtrž mračen. Jeli jsme pomalu, místy stáli a čekali až bylo k ránu jasné, že jsme nabrali zpoždění. Do Resistencie jsem přijeli v 7:10 téměř o hodinu a půl později. Vlastně je to fajn, tím se zkrátilo mé čekání tady jen na 20 minut.
To by tady ale musel začínat. Místo toho autobus jen pokračoval ne nějaké cestě z jihu a nejspíše jej postihly stejné deště. Čekal jsem dlouho po 7:30 a autobus pořád nikde. V 9 hodin už jsem to nevydržel a našel jsem si okénko společnosti a zeptal se, jestli neví, kde je můj autobus. Paní za okénkem mi odpověděla, že kvůli dešťům je můj autobus stále ještě na cestě sem. Doslova mi řekla "autobus je fialový kvůli počasí".
"No dobře, tak za jak dlouho sem cca dorazíte, víte?" Ptám se jí.
"Za 2 hodiny by měl dorazit", odpovídá.
Zpoždění 3,5 hodiny? Velmi slušné.
A tak si jdu zatím sednout na kafe do haly, protože odpočatý jsem, ven nemůžu kvůli silnému dešti, tak co tady jiného...
Když projíždím menu, vidím že tu mají Messiho oblíbený nápoj - maté. Ptám se, jestli mi to připraví do toho jejích hrníčku a za 3 000 pesos si tu pocucávám další skvělý nápoj, který je rovnou argentinskou národní tradicí. Popíjí ho tady každý a nosí si na to všichni takové hezky zdobené termosky.

Rozseděl jsem se a když jsem se vrátil k nástupišti, skoro žádní lidé už tam nebyli. Začal jsem trochu panikařit, jestli jsem něco nepochopil špatně. Třeba neříkala za dvě hodiny od devíti, ale myslela 2 hodiny od původních 7:30. Seděl jsem v hale, neviděl na nástupiště, mohlo to klidně přijet a odjet a já si ničeho nevšiml.
V takové situaci je dobré mít víru a nevzdávat se. A tak jsem čekal dál, v tom jsem fakt dobrej.
Před jedenáctou si ke mě přisedl nějaký řidič autobusu a ptá se, kam jedu. Když mu říkám, že do Clorindy, usmívá se a že pojedeme spolu. Evidentně čeká na stejný autobus a já tak můžu být úplně v klidu. Sice brutální zpoždění, ale pojedeme.
V 11 hodin patrový autobus skutečně přijel a společně s dalšími asi 10 lidmi se vydáváme na cestu hranicím. Ve skutečnosti jen do Formosy, tam všichni vystoupili a já už jsem jel do Clorindy v celém autobusu úplně sám + 2 řídící samozřejmě. Ti museli mít radost. Zajímalo by mě, jestli tam jeli, kdybych nebyl na palubě 🤔

V půl čtvrté odpoledne vystupuji v Clorindě. Bohužel mě nedovezli až na terminál, místo toho mě jen vysadili na ulici 25. května dole u kostela. Alespoň mě donutí si tohle městečko ještě před opuštěním Argentiny trochu projít. Vtipné bylo, že hned jak jsme zastavili, do autobusu vtrhli 2 taxikáři hledající své oběti. A oba se prali o mě. Jaké zklamání, když narazili na šetřílka, který si raději provrtá koleno, než aby tady nasedl někomu za peníze do auta🤣
Můj prvotní plán spočíval v tom, že budu mít štěstí a na terminálu najdu nějaký autobus, který vozí lidi rovnou přes hranice, nebo alespoň k hraničnímu přechodu. Na mapách jsem tu totiž viděl 2 hraniční přechody a to severní přes most San Ignacio de Loyola a jižní přes přístav Pilcomayo a odtamtud trajektem přes řeku Paraguay. Oba přechody jsou z centra dost daleko a tak bych potřeboval najít collectivo nebo autobus, který by mě tam přiblížil. Teď když jsem ale tady, daleko od terminálu a musím se stejně projít městem, znovu jsem podrobil mapu pečlivému zkoumání a vidím, že na konci ulice se o dvě ulice východně nachází nějaký most do Paraguaye, nějaký hodně nevýznamný, protože je na mapě sotva vidět. Na mapy.cz ale není vyobrazen se značkou hraničního přechodu a protože jsem si opět vzpomněl, že už můžu použít i služeb Googlu, podrobil jsem oblast přezkumu ještě Google mapách a tam to vypadá tak, že most by měl mít i regulérní hraniční přechod s úředníky. Než se nekde vozit, tahle varianta mě láká více a je to po cestě, takže se tam jdu podívat.

Jak jsem se blížil, přede mnou se zjevil dřevěný most, který by se nemusel stydět za soutěž mostů s oblastmi v jihovýchodní Asii. U vstupu na most stál voják a rovnou mi ukazuje na malý domeček s migračním dole před mostem.
U okénka jsem narazil rovnou na paraguayiskou úředníci, nějakou postarší paní, která tu evidentně nemá moc práce s turisty a po 10 minutách zkoumání mého pasu můžete hezky hádat, na co se ptá. Ano, kde mám razítko z Argentiny. Ani vstupní, natož výstupní tam nenašla. A posílá mě k okénku hned vedle, které jsem před tím přehlédl a kde skutečně sedí i úředník z Argentiny. Ten si prolistuje pas a říká, si je vše v pořádku. Já mu říkám že není, že tam potřebuji tady pro úředníci vedle razítko. A on že v Argentině razítka nedávají. No, nebudu vám lhát, připadal jsem si teď trochu v nesnázích. Jedna úřednice razítko vyžaduje, druhý mi ho tam nechce dát, přitom sedí hned vedle sebe a mohli by postupovat o něco více jednotně. Ale to jen tak na okraj, jen dávám zpětnou vazbu a snažím se to diplomaticky sdělit i paraguayiské úředníci. Ta se zvedá a jde si evidentně po 30 letech popovídat s argentinským kolegou. Po pár minutách se vrací a jen potvrzuje, že je vše v pořádku. Dokonce mi dala vstupní razítko do Paraguaye a já tak můžu s klidem překročit zatím nejšílenější hraniční přechod tady v Jižní Americe.
Mám takovou radost, že jsem se rozhodl natočit video, jak přecházím most. Jen co jsem ale zapnul kameru, otočil se na mě ten jediný voják, co tady stál a povídá mi, ať to okamžitě vypnu, že tady nemůžu natáčet. Asi se bojí, aby tady nechodilo víc divnejch lidí jako jsem já. 🤭 A tak mám jen asi 2 sekundové video a dál jdu bez dokumentace.

Na druhé straně to vypadalo jako na na přechodech, které jsem překračoval v předchozích zemích. Hodně stánku na sobě, žádné prázdno a čisto jako v Argentině. Bylo to velmi podobné vietnamské tržnici. Dnes ale nic kupovat nechci. Dokonce nebudu ani měnit dolary na ten cca 1 den. Proměním jen zbytek argentinských pesos, což dělá v přepočtu pár stokorun, abych měl alespoň na autobus do hlavního města. Pak buď najdu bankomat a nebo budu mít štěstí a budu moci platit kartou.
Potřebuji se jen vymotat bludištěm stánku a obchůdků, abych se dostal na zastávku, kterou vidím na mapách. Sice nevím kam to z ní pojede, ale odsud ať to pojede kamkoliv, tak budu určitě blíže Asunciónu.
Našel jsem nějakého podvodníčka, který mi vyměnil 85 tisíc PYGŮ za mých posledních 18 tisíc pesos. Podle ofiko kurzu mi měl dát skoro o 50 tisíc víc. Ale já už zase nemám internet a bez toho jsou ty diskuze založený na faktech hodně těžký. Z Argentiny vím, že ani s internetem to nemusí vyjít. Na autobus snad ale mám a nikoho jiného stejně nevidím, kdo by mi tu směnil peníze, takže se nechávám znovu okrást, tentokrát zhruba o 100 Kč v přepočtu.
Ale mám hotovost na autobus a to mi umožňuje pokračovat dále a to je pro mě v tuto chvíli nejdůležitější.

V půl páté přijel autobus a už zvenku je vidět, že tohle bude kvalitní pašerácká linka. Když jsem pak nastoupil dovnitř a vidím pytle cukru pod sedačkami, říkám si kam tohle asi pojede a hlavně kudy. Sedačky byly tak vysoko, že bez těch pytlů snad ani není možné, aby na ně ti malí Guarani dosáhli. Jízdné stálo 6 tisíc PYGŮ, nestěžuji si, jen šoupu nohama po pytli cukru 🤣 Teda jestli je vtom pytli opravdu to, co je napsáno na obalu 🤭
Byla to ale taková ta linka, která bere každého na každém rohu. Ani jsem nevěděl, kde vlastně končí. Když jsem ale viděl na mapě, že jsme dojeli až na ulici Brasil a dál už se k centru nepřibližovali, dal jak znamení a vystoupil jsem. Odteď už bych se jen vzdaloval. Je 7 hodin večer, později než jsem doufal.
Teď mě čeká zase ta rutina, kdy koukám do mapy, kde jsou nějaké hotely a postupně je obcházím a ptám se na volný pokoj a cenu. Nutno dodat, že hodně z nich, co jsou v mapě, už reálné neexistují. První jsem našel nějaký předražený nesmysl, ale ten přenechám Němcům. Pro mě se tu musí najít něco víc na budget. Najít tady ale cokoliv, natož hostel se zdá být těžký úkol.
Nakonec jsem našel Hotel Manduvira, lde měli i volný pokoj a vypadalo to jako kdysi slušný hotel, který asi po desítkách let nezájmu upadl dp takového poloudržovaného domu. Za noc chtějí 150 000 PYGŮ, což je nějakých 410 Kč a je to i se snídaní. To mi přijde rozumné, byť je mi jasné, že bych mohl najít něco ještě výrazně levnějšího. A můžu platit kartou.
Chuť na snídani mě přešla po otevření pokoje, kdy první půlhodinu jsem jenom zabíjel brouky na koberci a pod postelí. Wi-fi převážně nefunguje a to ani na záchodě, na který jsem tak spoléhal. A protože je už 8 večer, musím vyrazit někam na jídlo, než zavřou. Pořád chci ale držet svůj vedlejší úkol neměnit peníze a ideálně ani nevybírat z bankomatu a tak po zjištění, kdy asi 15 minut odtud je McDonald's, kde by se mělo dát určitě platit kartou, vyrážím právě tam.

Ráno jsem vstal v devět s tím, že tu snídani přeci jen zkusím. Jaké překvapení ale bylo, když jsem dole na recepci zjistil, že není 9, ale už 10 ráno. Vůbec nevím, jak se to stalo, telefon mi ukazuje o hodinu méně. Hodiny se musely samy přetočit. Ani nevím, jestli to takhle neodpovídalo už od hranic s Argentinou, nebo se to stalo nějakým způsobem v noci. Faktem ale zůstává, že snídani jsem prošvihl a můžu už jen spekulovat, jestli by za to stála nebo ne. Místo toho se vracím pro batoh a odevzdávám klíč od pokoje.
Tady evidentně kila nepřiberu.
Další těžký úkol je najít centrum. Na mapě jsem našel nějaké body, kudy to vezmu, ale na realita vypadá dosti mizerně. Vzal jsem to k náměstí demokracie, náměstí Paraguaye, nádraží, katedrále, náměstí nezávislosti, k univerzitě, parlamentu...ale všude to vypadá dosti bídně. Vůbec mě to nebaví. Nevím jestli je to tím, že tu chodím s bágly v horečkách, ale to město pro mě neodhalilo žádný pozitivní náboj, kterým by si mě chtělo nějak udržet.
Asunción sice nevypadá tak špinavé jako některá místa v Bolívii a jiných zemích, ale na mě působí jako město, které postavila nějaká dřívější generace a stávající se jej nenaučila ani udržovat. Teď myslím primárně budovy. Je to přehnané, já vím, ale vůbec se mi tu nelíbí. Jako kdyby tu záměrně neměli nic, co by mělo přilákat turisty. A nebo je to záměr a cílí na turisty, kteří vlastně nic vidět nechtějí 🤣

Ve 12 hodin to vzdávám. Přiznávám, že jsem toho chtěl projít více, ale mě to tady přijde tak nezajímavé, že to hodnotím jako ztrátu času a jakákoliv minuta navíc by za mě byla lépe využitá přesunem k hranici s Brasílii. V kapse mám 33 tisíc PYGŮ a klidně je všechny odevzdám nějakému taxikáři za to, že mě doveze na terminál. A zkouším to na jejich stanovišti u nemocnice. To jsem se ale přepočítal, protože každý chce minimálně 50 tisíc. Tak co, dlabu na vás, mohli jste vydělávat, místo toho tu budete další hodiny stát a čekat na někoho se zlomenou nohou. Zkusím další autobusové dobrodružství a ještě ušetřím 🫠
Došel jsem k nějaké zastávce na ulici Kryštofa Kolumba, kde jezdí hodně autobusových linek. Poprosil jsem o radu klučinu v saku, a ten mi hned prozradil linku, která mě doveze až k terminálu. A zrovna jeden takový autobus projíždí. Jsem ale vyřízený, děkuji mu a říkám že v pohodě počkám na další a chci se trochu vydýchat a uschnout. Místo toho se ptám jak je to s jízdným, jestli můžu platit hotově a nebo musím mít zase nějakou kartičku. Když odpovídá kartičku, dávám najevo svoji frustraci. Ale věřím, že si nějak poradím.
Když po chvilce jede další autobus a klučina vidí, že se pořád k ničemu nemám, vybízí mě rukama k běhu a sám vybíhá jako první. On mě normálně rozběhl🤣
Nekecám, s oběma bágly a zadýchaný běžím za klučinou a spolu s ním za autobusem. Na křižovatce, když se zastavil na červené, jsem ho doběhli, vešli dovnitř a klučina mi chce evidentně pomocí svojí kartičkou a povídá řídící mojí destinaci terminál. Ten mu ale vysvětluje, že to musí do jiné ulice, a chytit stejnou linku v opačném směru.
Přeběhli jsme tak společně do ulice Montevideo, kde jsme proces zopakovali a já díky němu, že se mu chtělo se mnou tohle všechno absolvovat, sedím v autobuse směr terminál. Je to mladý kluk, nechtěl jsem mu zůstat dlužný a tak jsem mu nabídl 5 tisíc PYGŮ, on ale odmítl. Při projití turniketem v busu vidím cenu 3,4 tisíce PYGŮ, tak jsem nebyl daleko. Tomuhle ochotnému mladému muži nicméně zůstávám dlužen a mohu jen doufat, že k němu budou ostatní podobně vstřícní jako byl právě on ke mě.

U terminálu vystupuji ve 13:00. Nejbližší autobus do Ciudad del Este odjíždí ve 14:20, kupují jízdenku za 110 tisíc PYGŮ a tady naštěstí není problém s platbou kartou. Tu více než hodinu na terminálu jsem strávil znovu pitím Yerba Maté, které mi udělala paní za 13 tisíc PYGŮ a tentokrát jsem zkusil jeho ledovou verzi. Dostal jsem ale tak napěchovaný hrníček, že jsem z toho nebyl tak nadšený jako z včerejší teplé verze. Sedl jsem si tady na lavičku a popíjel mezi ostatními bezdomovci kolem.
Nevím proč jsem předpokládal, že těch ani ne 350 km zvládneme za 3-4 hodiny.
Je pravda, že jsem se neptal na přímý autobus, ale doufal jsem, že ty linky, které zastavují na každé křižovatce už s Bolívií skončily. Dnes jsem byl znovu vyškolený a příjezd do východního města se tak opozdí. Tím spíše, že nejsme ani v polovině cesty a na dálnici, která města spojuje a ze které pokaždé sjíždíme, abychom vymetli i ten největší zapadákov, abychom se na ní zase vrátili a pokračovali, je právě nějaká stávka. Později zjišťuji, že je to stávka zemědělců. Až v půl šesté se znovu hýbeme. To jsem zvědavý, v kolik dorazíme. Tak nějak už zase počítám s tím, že hranice už dnes nepřejdu. Místo toho budu muset bez netu hledat ještě jeden hotel.

Na terminál v Ciudad del Este jsme nakonec dorazili až ve 21:30. Volím tedy podobnou strategii jako nedávno na hranici Bolívie s Argentinou, tady bude noc za pár šlupek, přespím tu a ráno přejdu řeku do Brazílie.
Výběr z hotelů je slušný, snažím se najít něco blíž mostu, abych to měl ráno co nejjednodušší. Neptejte se mě proč, ale nakonec to u mě vyhrál hotel Catedral za 220 tisíc PYGŮ za noc, tj. nějakých 630 Kč za noc i se snídaní.
Na recepci se ale nezmínili o tom, že na pokoji nebudu sám. Otevřel jsem dveře do koupelny, aby se trochu upravil, než půjdu hledat ven něco k jídlu a na umyvadle a na umyvadle na mě zíral obrovskej šváb. Ale tak velkej, že je to snad největší, co jsem zatím kde viděl. Ani v Thajsku jsem neviděl většího a to jsem jich tam viděl už hodně. A tak mu říkám: "hele kámo, já si ale zaplatil privado habitacion, koukej zmizet". Mezitím mě ještě napadlo, že vám ho vyfotím, ať vidíte o čem mluvím. On ale evidentně rozuměl, co říkám. Než jsem se vrátil s mobilem, byl pryč. Marně jsem koukal pod umyvadlo, za zrcadlo a další temná místa. Poslechl, zmizel a já mám svoje zaplacené soukromí.
Tak ne, že vylezeš a budeš mě šmírovat ve sprše, tvrďáku!

Večer už jsem se jen prošel městem, abych věděl, jak to asi bude zítra probíhat, našel otevřené KFC, kde jsem do sebe hodil nějaké to kuře a pomalu se vrátil na pokoj. Můj spolubydlící ale pořád nikde, snad je v pořádku a nerozsypal se z mých hloupých řečí 🤣
No a zítra už teda opravdu Brazílie.