18/05/2025
Místo objevování nových míst teď objevujeme krabice ve sklepě. Místo ranní jógy s výhledem na moře řešíme podlahy, skříně, dodělávky, stěhování. A místo plánování výletů… plánujeme úplně nový život.
Tohle období je pro mě plné pokory. A obrovské vděčnosti. Za tělo, které i v osmém měsíci funguje jak hodinky. Žádné drama, jen taková pohodová jízda. Možná proto, že jsem mu vždycky naslouchala. Dopřávala mu odpočinek, pohyb, čokoládu i klid.
A pak mi hlavou běží, jaktože nejsme ti rodiče, co nakupují pět druhů zavinovaček a čtou desátou knihu o výchově. Všechno se nějak děje… klidně. Jako by se nic zásadního neměnilo, a přitom se mění všechno.
No a pak přijdou ty hlasy. Zvenku. „Užijte si to teď, pak už to nepůjde.“ “Poslední týdny spánku a pak končí život.” „Nebojíš se, že ti něco uteče?“ „A fakt už nikam nepojedete?“ Tyhle strachy nejsou moje. Moje je to vnitřní ticho. Ta důvěra, že všechno bude. Že až to půjde, naložíme mimčo, spacáky, termosku kafe, sedneme do auta a vyrazíme. Do lesa, na hory, k moři – tam, kde nám bude dobře. Ještě líp než dřív. Protože láska se přece nedělí. Láska se násobí. 👶🏼🩷
Jak to máte vy, co už děti máte? Cítíte, že vám něco uteklo… nebo naopak?