Cestuj a pomáhej, Cascade Locks, OR (2026)

01/11/2026

Co si jen pamatuji, vždy jsem byla spíše “ocean girl” než “děvče z hor”. Horký písek mezi prsty. Slunce, jež mi zbarvuje kůži do karamela a chuť slaného oceánu na mých rtech. Oceán, má velká životní láska. Ale hory?… vždy se mi líbilo na ne hlavně koukat. Z dálky. Ideálně z pláže. 🤭

Lézt po nich? Ne, děkuji.

Vždy jsem z hor, sk*tečných hor, měla velký respekt. A teď, poté, co jsem od jihu na sever přešla nejvyšší pohoří kontinentální Ameriky, Sierru Nevadu, z nich mám respekt ještě větší.

Nejde totiž jen o to ty hory “přejít”, znamená to přebrodit rozbouřené ledové řeky, dávat pozor na medvědy, na sněhové bouře, které občas přijdou z čista jasna… a které vás během okamžiku mohou vystavit riziku umrznutí, navzdory tomu, jak teple si myslíte, že jste oblečeni.

A proto má právě tato fotka pro mne v srdci zvláštní místo, zachycuje mě na konci mého dobrodružství, opálenou z každodenního plahočení se pouští a ve smaragdových šatech, jenž jsem si koupila na počest svého vítězství, neboť jsem už nedokázala vydržet byť jen jeden jediný den v šortkách a tyrkysové košili, jenž jsem jako téměř jediné oblečení nosila po celé čtyři měsíce.

A to navzdory tomu, že právě ona tyrkysová košile - a má jemná duše, dala za vznik mého trail jména: “Forget me not” (Pomněnka). 🩵

Fotka zachycuje, jak se na konci své cesty, dívám směrem k Mt. Whitney, jež se jakožto nejvyšší hora USA tyčí ve své důstojné kráse v povzdálí. Ještě před týdnem jsem po těchto horách kráčela - a celé toto nekonečné “Pohoří světla” sk*tečně přešla.

Když jsem ho poté z dálky pozorovala nemohla jsem (a dodnes nemohu) tomu plně uvěřit. Je neuvěřitelné, co lidské tělo a mysl dokáže, pokud se k něčemu sk*tečně odhodláme…. a máme víru sami v sebe. 🫶

01/10/2026

Čím více jsem se k Mostu přibližovala, tím byl můj úsměv širší, nemohla jsem si pomoc. Kolem mě nikdo nebyl, sluneční paprsky mě hřály na tváři a mé doširoka otevřené oči zářily štěstím.

Pro někoho možná těžko pochopitelné… však je to jen Most, ne?... ale pro ty z nás, kdo strávili měsíce obaleni prachem v Mohavské poušti, zatímco denně šlapaly 20 mil po nezpevněném písku s pěti litry vody na zádech, pro ty z nás, kdo čelili bolesti, slzám, okamžikům, kdy jsme se proklínali za to, že jsme kdy vůbec dostali takový nápad, jako vyrazit na toto bláznivé nevyzpytatelné dobrodružství, se v nitru mísil nepopsatelný pocit radosti a hluboké vděčnosti.

Překvapivě mne ani nerušila projíždějící auta, která na mne hlasitě troubila, jakmile se má chodila poprvé dotkla železné konstrukce mostu, neboť z aut se vykláněli lidé a horlivě mi gratulovali.

Asi tak v polovině mostu jsem se zastavila a mé vzpomínky se rozběhly k ženě, která na stejném místě stála zhruba před třiceti lety, v době, kdy se na téměř druhé straně světa teprve učilo chodit děvčátko, jež jednou bude inspirováno jejím příběhem.

Nejraději bych na mostě strávila celý den, sama, jen se svými myšlenkami, po hodné chvíli jsem se přeci jen přiměla pokračovat dál, pak jsem se však zastavila, kdybych udělala ještě krok, překročila bych hranici státu Oregon a ocitla bych se ve státu Washington, cítila jsem ovšem, že tady můj příběh, má nezapomenutelná 1770 km dlouhá cesta končí, a tak jsem se naposledy obdivně zahleděla na řeku Columbia a vydala se nazpět. 🫶

06/25/2025

Summit Mt. Whitney - 4 421 m.n.m., nejvyšší hora pohoří Sierry Nevady a Spojených států amerických 🇺🇸(vyjma Aljašky)

Stoupala jaem stale výš a výš až jsem nabyla přesvědčení, že musím být v samotném nebi. Posledních několik mil se cesta na vrchol stáčela tak, že jsem se ocitla na druhé straně hory, než vycházelo Slunce, dle přibývajícího světla jsem však tušila, že svítání se již nevyhnutelně blíží.

“Prosím, ještě chvíli… jenom pár dalších minut ještě zadrž, modlila jsem se, zatímco jsem, naprosto vyčerpaná, přelézala další a další kameny.

Byla jsem již tak vysoko, že jsem cítila, jak vzduch kolem mne řídne a já se začínám cítit malátně. Zastavila jsem se, abych se prodýchala a i přes rostoucí slabost v nohou pokračovala dál.

Ačkoliv stezku pokrývala nelítostná ledová kra, posledních pár metrů jsem prakticky běžela. Dorazila jsem přesně v okamžik, kdy první sluneční paprsky začaly nesměle oslňovat celou majestátnost okolních hor a já tak mohla poprvé spatřit, co bylo po celou tu dobu ukryto v temnotě.

Slzy způsobené směsí extrémního vyčerpání a čiré radosti nestihly ani dopadnout na zem, ale rovnou mi zamrzaly na tváři.

Cítila jsem, že jsem dokázala něco… výjimečného. Sama, obklopena pouze medvědy ukrytými ve tmě a miliardy zářících hvězd nade mnou jsem zvládla zdolat svou první sk*tečnou horu v životě. 🏔️

A to uvědomění mi navzdory mrazu vykouzlilo na obličeji široký úsměv - minimálně tedy do okamžiku, než jsem si uvědomila, že teď mne čeká ta stejná šílená cesta znovu, jen směrem dolů. 😄

01/28/2025

„Čím více jsme se přibližovali k Santiagu, tím víc jsem tam nikdy nechtěla dojít…“

Cesta do Santiaga nikdy nebyla mým snem. Přišla mi do života nečekaně, nechtěně, jako láska, jako blesk z čistého nebe, přišla, aby mne zachránila.

Věřím, že určité příležitosti k nám do našeho života přichází v momentě, kdy je nejvíce potřebujeme. Poté, co se můj život rozpadl na tisíce malých kousků se Camino stalo mým Majákem v temnotě, záchranným lanem, který mi Vesmír podal, abych se neutopila ve svém žalu.

Ten nezapomenutelný pocit naprostého klidu a ticha ve stínu hor se přenesl do mého srdce a já si v ten moment nepřála nic jiného než si ho v sobě uchovat už napořád.

Každý den naprosto jedinečný, ale naprosto stejně nádherný, dokonalý. Ocitla jsem se ve světě, který byl úplně jiný, než jsem doposud znala, jako kdyby vše zůstalo někde daleko za zavřenými dveřmi a já prošla do nového světa obklopena láskou, přátelstvím a horami, jež opět zacelily mé srdce.

Ticho tak ohlušující, že ho můžete slyšet. Šumění větru. Malá vesnička uprostřed majestátných hor severního Španělska, naplněna poutníky v pantoflích stojící ve frontě na Compeed náplasti.

Jako kdyby sk*tečný svět byl tady, v naší malé komunitě zbloudilých duší, co odešly na svou pouť hledat stejně jako já to něco, co ztratily.

Svět, kde nezáleží na ničem, co se děje v naší „realitě“, dokonce nezáleží ani na tom, kým jste, co máte za sebou, nebo jakou bolest si nesete v srdci. Záleží jen na tom JÍT DÁL a na tom, jaký jste člověk.

Já byla prostě ta modrooká brunetka s milým úsměvem a špatnými botami. Všechnu minulost jsem nechala za sebou. Všechnu bolest. Stín, co zatemnil mé srdce.

A to stačilo, abych cítila, že se den za dnem opět stávám sama sebou. 💙

S láskou

Martí

5/2024, Camino Primitivo

02/07/2024

“Některá dobrovolnictví jsou náročnější než ta ostatní, o to větší však mají smysl.” 🩵

Každý pátek je možnost se na Bali připojit k neziskové organizaci sungaiwatch a pomoc alespoň částečně s obrovským množstvím plastového odpadu, kterému celá Indonésie (a potažmo JV Asie) čelí. 🥺

08/28/2023

Mně se moc nestává, že bych plakala štěstím. Vlastně vůbec. Pocit štěstí se u mě spíše projevu jako silná vibrace, která mi projíždí celým tělem, kdybych byla kočka začala bych vrnět.

Ale když mi šéfredaktorka z časopisu Nový Prostor napsala, že moje texty jsou skvělé a že chtějí, abych pro ně psala, musím přiznat, že jsem pár slz dojetí uronila.

Vím, že se to může zdát jako hloupost, ale když si již nějakou dobu píšete texty do šuplíku a nevíte, zda to celé má nějakou valnou hodnotu a někdo, kdo je v oboru profesionál, přestože vy nemáte žádné žurnalistické vzdělání, ocení váš talent, o kterém jste donedávna ani nevěděly, že vlastně máte, tak to pro vás znamená opravdu hodně.

Pamatuji si, když jsem poprvé odletěla na druhý konec světa, na Bali, sama a vyděšená, začala jsem si pořád dokola opakovat, že jsem cestovatelka. Sk*tečná cestovatelka. Přestože jsem reálně do té doby nebyla dál než v Chorvatsku.

Pohrávala jsem si s tím slovem v ústech jako kdyby to bylo magické zaklínadlo, které způsobí, že to celé bude pravda a já se přestanu bát.

A světe div se, já se ji sk*tečně stala.

O rok později jsem odlétala do Kostariky, uprostřed nejtvrdšího lockdownu, sama a vyděšená úplně stejně jako posledně, tentokrát však s vidinou, že začnu vyprávět svůj příběh a pomohu tak inspirovat ostatní. 🤍

Když se mě někdo zeptal, co dělám, řekla jsem, že „píšu“ aniž bych do té doby napsala něco hlubšího než slohovou práci ve škole. Lidé o mě začali mluvit jako o té „naší spisovatelce“ a světe div se, já se ji dnes sk*tečně stala.

Naše myšlenky a to, jak smýšlíme sami o sobě nás dělá tím, čí jsme.

Chcete se stát slavnou kuchařkou? Začněte vařit. Chcete se stát uznávanou malířkou? Malujte. Pusťte se do toho se strachem a knedlíkem v krku, ale začněte a jednoho dne se tím člověkem, kterým jste tolik toužily být, stanete.

A já vám budu držet palce. 🤍

05/16/2023

“Každá země je nám cizí, dokud v ní sami neprožijeme svůj vlastní příběh.”
✨

Thajsko a ostrov Ko k*t navždy v srdci. 🤍

05/09/2023

„Are you on vacation?“

„No, it´s more like my lifestyle.“

Vždycky mi dělalo problém psát o tom, když jsme zrovna prožívala něco sk*tečně krásného. O dnech, kdy se svět kolem vás zastaví. O dnech absolutního štěstí.

Jako kdybych si to nezasloužila.

Jako kdybych se uvnitř vždy částečně cítila vinna za to, že ostatní zrovna teď prožívají něco těžkého –zatímco já se koupu nahá v absolutním ráji. Přestože jsem to byla já sama, kdo sebral odvahu vydat se na další dobrodružství, kdo si na to všechno vydělal, kdo se nebál investovat svoje peníze a začít „myslet jinak“.

Proto je pro mě tolik důležité obklopovat se lidmi, jenž mi připomínají, že si zasloužím být šťastná. Lidmi, kteří vidí moji hodnotu, kteří ve mně vidí to, co já sama občas nedokážu.

Protože každý z nás si zaslouží být šťastný, tak na to nezapomínejme. 🫶

01/14/2023

Královský palác 🌸 v Bangkoku. O thajském králi nevím nic, ale řeknu vám něco nesmírně zajímavého o tom kambodžském.

Současný kambodžský panovník je jediný monarcha na světě, který hovoří plynně česky!

A to z toho důvodu, že jakožto mladý princ si nepřál nic jediného, než si splnit svůj velký sen - vystudovat balet a stát se tanečníkem. ✨

Jeho otec, král, tak obepsal spoustu zemí na světě s žádostí o vládní stipendium. Jedinou zemí, která mladému princi umožnila studovat na taneční škole (Pražská konzervatoř) bylo právě Československo.

Princ tak v Česku žil několik let a dokonce se aktivně zapojil do demonstrací proti tehdejšímu režimu. 🙌

Vzhledem k tomu, že čeština je jeden z nejtěžších jazyků na světě - klobouk dolů. 🤍

01/13/2023

Vůně aroma tyčinek, zpěv ptáků, ohromující ticho i pocit, že jste v místě, které vás dalece přesahuje. ✨ Místo, které přesahuje lidský život, i naše chápání. Místo, kde věříte, že existuje něco mezi nebem a zemí. Já nejsem věřící člověk v tom pravém slova smyslu, spíš se mi více zamlouvá výraz „spirituální“.

Nevěřím na nebe a peklo, tak jak nám ho představuje církev v tom klasickém pojetí, ale věřím v karmu, věřím, že se po smrti znovu rodíme do dalších životů, naše energie se přesouvá dál a naši duši čeká další život.

Díky tomu se nebojím smrti, nebojím se tolik ztráty milované osoby, protože jsem přesvědčena, že se znovu setkáme… jen v jiné podobě. 🤍

Zažili jste někdy tzv. karmický vztah? Jedná se o velmi silné spojení, které cítíte k druhému člověku. Jsou to ty případy, kdy někoho poznáte a máte pocit, že ho znáte celý život. To proto, že už jste se kdysi, v minulém životě, znali. Od první chvíle, od prvního pohledu do očí, jste k sobě přitahováni jako magnet, partnery pojí nesk*tečně silná sexuální přitažlivost, vášeň, určité „pouto“, které se nedá logicky vysvětlit. Přesto jsou tyto vztahy často toxické a je velmi náročné se z nich dostat – právě kvůli onomu nevysvětlitelnému poutu.

Ze všech chrámů, které pod tento největší náboženský (buddhistický) komplex na světě spadají, mně osobně nejvíce zasáhl chrám Bayon (Angkor Thom), který určitě nesmíte minout, takovou nepopsatelnou „magičnost“ místa, jsem naposledy cítila před třemi lety na Bali. Bylo to tak po třech letech poprvé, kdy jsem si sk*tečně klekla a pomodlila se, tak jako to dělají místní.

Vybrala jsem si místo, kde jsem byla úplně sama, jen já a jedna z obřích soch, představitelů jednoho z buddhistických bohů a musím říct, že na tento zážitek nikdy nezapomenu. Zároveň jsem však cítila určitý smutek z vědomí toho, že náš svět, tak jak ho známe, též jednou zanikne a že je to nevyhnutelné. Stejně jako zanikla říše římská i ta khmerská.

Přesto… je to tak v pořádku, svět se neustále vyvíjí a transformuje. Život bude pokračovat i po nás, po lidech. Příroda si jednou vezme svůj svět zpátky, proto nepromarněme čas, který nám byl dán. 🤍

S láskou M.

Cestuj a pomáhej

01/11/2026

01/10/2026

06/25/2025

01/28/2025

02/07/2024

08/28/2023

05/16/2023

05/09/2023

01/14/2023

01/13/2023

Address

Website

Alerts

Shortcuts

Share