https://www.facebook.com/100149925962488/

Mimoni na cestě světem, Kasane (2026)

21/05/2025

Máme ještě den v Botswaně, a tak nemůžeme vynechat NP Chobe - už ale bez tetičky ze Zimbabwe :). Hned od začátku vidíme, že park v Botswaně se od Etoshy liší. Silnice tu jsou více přírodní a vedou náročnějším terénem. Značení nic moc, české mapy všechno nepokryjí a papírovou nemáme. Některé cesty jsou ještě po deštích pod vodou a nedají se projet. Chobe je rozsáhlý park a my máme čas jen na jeho malou severní část podél břehu stejnojmenné řeky Chobe river. Právě přítomnost řeky a množství zeleně dělají tuto část parku atraktivní pro velké množství zvířat. Nachází se tu i největší koncentrace slonů na planetě. Kromě nich je možné potkat na březích řeky hrochy, krokodýly a velké ještěry, množství ptactva a velké skupiny žiraf. Taky buvoly africké, kteří v Etoshe vůbec nežijí. Narozdíl od Etoshy nejsou ani piknik zóny oplocené, a tak nás tu překvapil opičí gang, který čekal, že ukradne něco dobrého k jídlu. Když opice nic nenašly, tak si aspoň udělaly na chvíli z auta prolézačku. V pozdním odpoledni jsme měli problém vůbec dojet zpátky k bráně. Skupiny slonů postávají a pasou se v okolí cest a na nich a neradi pouští auta skrz. Jeden dospělý nám rovnou vyšel naproti a museli jsme hledat objížďku :) Překvapilo nás, jak tu je živo i přes poledne a určitě by si park zasloužil více dní tady strávených. My je bohužel nemáme a musíme se pomalu vracet zpátky do Windhoeku. Začínáme hned další ráno přejezdem hranic do Namibie. Čeká nás krásných 500 km po asfaltu. A následující ráno překvapení v podobě prázdné gumy. Po tom, co jsme tu najezdili neskutečné kilometry ve štěrku, v písku a kamenech, nakonec skončíme s defektem po jednom dni na asfaltu :) Co se dá dělat, po snídani měníme kolo a pokračujeme. I když už míříme pomalu domů, tak pořád je ještě před námi pár zajímavých míst. Často tam, kde by je málokdo hledal.
Naposled rozkládáme střešní stan na jedné ze soukromých farem uprostřed hustě zarostlého pozemku, který má určitě pár set hektarů, možná víc. Majitel je původem z Jižní Afriky, ale podle vlastních slov mu tam vadilo tempo života a lidi celkově, tak koupil farmu v Namibii a žije tady. A protože je rád dál od lidí, tak stejně postavil i kemp. S velkorysými vzdálenostmi mezi jednotlivými místy tak, že prakticky nevíte nic o sousedech. Navíc vytvořil i ptačí pozorovatelnu, kterou si oblíbili fotografové z různých částí světa. Jezdí sem jen za tím účelem. Po cestě děláme i malou odbočku - je to naše poslední šotolinová cesta tady - na Waterberg Plateau. Náhorní plošina nebo také tabulová hora s ostrými skalními stěnami se tyčí nad okolní rovinou a září sytě oranžovou barvou. Na vrchol vede kratká stezka, občas náročnější kvůli přelézání kamenných bloků, ale panoramata stojí za to.
Poslední noc nás čeká přímo v hlavním městě Windhoeku a paradoxně je to ta nejhorší zkušenost. V samém centru města vedle hotelu Hilton. Domluva s majitelem je ale dost zoufalá a chvíli trvá, než zjistíme co a jak. Před tím se ještě omylem objevíme v ušmudlaných hadrech, s krosnou na zádech, v sandálech s fusaklema a chladícím boxem v rukách na recepci Hiltonu - myslím, že takové hosty tu často nemívají - fotku bohužel nemáme :) Poslední den obhlídneme centrum s několika památníky, pár budovami ministerstev, ragbyovým stadionem a pěkným původním německým kostelem z roku 1907. Stihneme i oběd a na kraji města objevíme krásné místo. Farmu s množstvím trailů pro pěší i kola a malým bistrem, kde se dají v klidu trávit volné chvíle.
A my se tady tím krásným kouskem africké přírody hned za městem loučíme s Namibií i Afrikou. Najeli jsme tu přes 7000 km za 30 dnů. Dost jsme se naučili. Třeba že když máte na autě protiprachovou klapku, tak je dobré ji otevřít, jinak je pak prach z korby potřeba házet lopatou. Kempy v Namibii nás překvapily svojí čistotou a svou různorodostí. Snesou srovnání s Kanadou, Zélandem, Islandem nebo jakýmkoliv jiným místem. Když vracíme auto, tak závidíme těm, co zrovna přiletěli a na svoji cestu teprve vyráží. V Africe ale nejsme určitě naposled, dříve nebo později se tu zase někde objevíme.

21/05/2025

Ráno už jsme s autem na čáře mezi Namibií a Botswanou. Večer jsme ještě přišli na to, že v dopise od půjčovny, kterým potvrzuje, že můžeme vzít auto přes hranice, je chyba a nesedí VIN :) Snad si toho nikdo nevšimne. Trocha papírování, na straně Namibie je tempo na úrovni nedělního odpoledne a chvilku trvá než najdou razítko. Na vstupu do Botswany je to podobné, jen si otřít boty o desinfekční rohožku, zaplatíme poplatek za silnice a pojištění a můžeme jet. Celkově to zabralo 30 min - na Afriku určitě krásný čas. VINko auta nakonec nikoho nezajímá a vystačí si s SPZ.
Hned za hraniční čárou začíná národní park Chobe a silnice vede skrz něj. Na ní v jedné zatáčce postává na krajnici několik aut. V křoví kus od silnice v horkém a dusném poledni odpočívá celá lví smečka i s mladými 🦁 Zastavujeme, ale než vlastně zjistíme, co vidíme, už nás posílá dál strážce parku, že nás tu stojí moc a máme dát šanci dalším. Tak už to někdy chodí. Nečekaná setkání na nejméně pravděpodobných místech. Takto nás tedy vítá Botswana 🇧🇼.
Na první pohled se tolik neliší, jezdí se pořád na špatné straně silnice a mluví se tu anglicky, jenom přízvuk se změnil. Na druhý pohled je ale poznat, že přece jen je tu něco jinak. V rámci možností to vypadá, že země je bohatší a bída tu není alespoň na první pohled tolik vidět. Naše ubytování v Kasane je poměrně luxusní, dokonce s bazénem, ale jak se ukáže, na ten stejně jako jinde v Africe nebude nakonec vůbec čas.
Hned další den pokračujeme na další hranici. Tentokrát Botswana - Zimbabwe 🇿🇼.
Na hranicích je živo, jak se tu postupně sjíždí zájezdy na jednodenní výlety na Victoriiny vodopády. Ale jsou tu na turisty zvyklí a jde to rychle s trochou papírování. Kdyby to tak bylo všude. Po rozbité cestě přijíždíme taxíkem do Victoria Falls - stejnojmenné městečko je branou k vodopádům. Vlastně se tu všechno točí okolo nich. Hotely a resorty všech cenových kategorií, restaurace, nabídky aktivit od bungee, přes raft až po vrtulník. Ve stáncích se suvenýry se dají koupit kamenné i dřevěné sošky všech velikostí od kapesních po metrákové kusy - některé jsou opravdu krásné.
Dalším častým artiklem, nabízeným k prodeji, jsou nepoužívané bilionové a trilionové bankovky z doby, kdy Zimbabwe trpělo hyperinflací. V době špičkové inflace nestačila údajně 100 trilionová bankovka ani na jízdenku do autobusu. Taky jsme si nějaké bankovky pořídili - jen pro ten pocit, že jsme bilionáři :) Momentálně se v Zimbabwe platí podobně jako v Ekvádoru americkým dolarem a vydávají ho i bankomaty.
Brána do parku s výhledem na vodopády je nenápadně zastrčena v zatáčce u silnice. V okolí žijí sloni 🐘 a není neobvyklé potkat menší stádo na okraji města. I nám se poštěstilo potkat skupinu i s mladými při přecházení silnice - a to jsme je 4 dny hledali v Etoshe.
Máme zamluvený stůl v restauraci postavené na hraně kaňonu, který řeka vytvořila za miliony let pod vodopády. Kromě běžných položek je na menu i např. krokodýlí kebab nebo pštrosí steak. Odpoledne už patří vodopádům. Vstupné není úplně lidové a ještě u toho zmokneme. Před vstupem jsou k pronájmu pláštěnky pro ty, co nechtějí zmoknout. V některých úsecích přes kilometr dlouhé vyhlídkové trasy je množství vodní tříště intenzivní jako liják v červnu. V některých místech není přes vodní clonu vodopád prakticky vidět a jenom hukot vody dává tušit, že tam někde je. Na západní straně vodopádu se nám naskytne vzácná příležitost, videt dospělého slona, který brodí řeku jenom nějakých 100 m před hranou vodopádu. Přesto, že je to velký jedinec, je vidět, že v některých úsecích bojuje s proudem. Nakonec ale úspěšně dosáhne jednoho z ostrůvků na hraně vodopádu, aby tu mohl nerušeně a sám povečeřet.
Hned druhý den ráno máme na programu let vrtulníkem nad vodopády. Náš pilot je běloch a jmenuje se Gunter a vypadá, že tomu rozumí. Létá hodně, létá rád :). Hned po startu fotíme ostošest v domění, že už vidíme stoupat vodní tříšť z vodopádu, než se ukáže, že to jen na blízké skládce pálí odpadky 😂. Tak ještě jednou - další na řadě už jsou opravdu vodopády. Gunter s náma udělá pár koleček a letí se zpátky. Letová hodina je drahá a na víc koleček už nezbyly prachy 😂.
Odpoledne je poslední bojovka. Přechod pěšky přes hraniční most do Zambie 🇿🇲 a zpátky. Pohled na vodopády ze strany Zambie je jiný a víc mokrý. Park tu není tak udržovaný jako u sousedů, ale zase se dá dojít i dolů pod vodopády k řece. Přechod hranice je zase zajímavý náhled do všedního dne na africké hranici. Fronty kamionů čekají na přejezd mostu, který má jen jeden pruh pro auta, železniční trať a chodník pro pěší. Uprostřed je pro odvážné příležitost si skočit na gumovém laně.
Ještě před návratem bereme taxi a jedeme do nedalekého Livingstonu, do muzea pozdravit Dr. Holuba. A fakt tu je - před muzeem je busta Dr. Emila Holuba a prý jsme se o den minuli s českou ministerskou delegaci :) Místní dealeři suvenýrů taky hned poznali odkud jsme, protože nikdo jiný než Češi se u pomníku nefotí. Velkou konkurencí je ale našemu cestovateli slavný Dr. David Livingstone, jehož sochy jsou rozeseté v okolí vodopádu v obou zemích. Prolétneme muzeum, kde je také malá část věnována Dr. Holubovi a míříme zpátky na hranice. V botách nasaklých vodou míříme pěšky zpátky do Zimbabwe a hned na to autem na další hranici do Botswany. Náš řidič ještě cestou nabírá svoji tetičku, taky jede na hranici. Večer jsme na hranici jediní a naše zvláštně složené trio vypadá podezřele. Dostáváme nějak moc otázek, kam a proč jdeme.....Ona místní tetička s 2ma Evropanama večer za tmy na přechodu mezi Zimbabwe a Botswanou bude vypadat podezřele vždycky.

19/05/2025

S*aní na vysoké úrovni 🐊

18/05/2025

Safari skončilo, ale cesta pokračuje dál. Máme namířeno směr Botswana. Ještě před tím ale, hned z rána, máme v plánu krátkou zastávku. Nic menšího než největší známý meteorit - kolem 60ti tun vážící železo-niklový blok. Meteorit při dopadu nevytvořil žádný kráter - buď dopadl před cca 80 tis. lety po velmi ploché trajektorii nebo na ledovec, který v té době mohl pokrývat oblast dnešní Namibie. Majitelka farmy později darovala pro výukové účely pozemek i meteorit samotný nabijskému státu, který v reakci na to vybudoval v místě návštěvnické centrum. V době mezi jeho objevem při orání pole v 50.letech a jeho darováním, meteorit podstatně trpěl vandalismem a jeho menší části byly návštěvníky postupně odřezávány jako suvenýr z Namibie. I dnes je údajně možné v online aukcích stále koupit kousky Hoba meteroritu. Jeden 2 kilový se údajně nedávno prodal v USA za víc jak 50 tis. USD. Nad zemí je zhruba jen polovina celého meteoritu a navíc se postupně (především v období dešťů) vlastní vahou boří do země. Za vstup se samozřejmě platí. Kolem 250 NAD za 10 min je docela slušný byznys - takže jestli najdete na zahradě při rytí nějaký podezřelý kus kamene, doporučujeme založit na tom svoji obživu a na důchod je vystaráno :)
Po meteoritu nás teď čeká jenom 500 km po asfaltu až do dalšího kempu. Někde nad Grootfontein jsme přejeli hraniční čáru, kterou místní nazývají Red Line. Rozděluje Namibii na severní a jižní část a je poměrně dobře hlídaná a také má značné dopady na obyvatele. Vznikla historicky jako ochrana před šířením nemoci skotu a později měla i další funkce. I dnes slouží jako obranná linie proti šíření slintavky a kulhavky. Při přejetí čáry máme pocit jako bychom se dostali do jiné země. Zatímco na jihu jsou silnice lemovány nekonečnými ploty, na severu se najednou kolem silnic objevují malé a často chudé osady s jednoduchými domy z hlíny a rákosu, popř. z vlnitého plechu nebo cihel. Historicky převažují jižně od linie velké farmy spíše ve vlastnictví bělochů a jsou oplocené, zatímco na severu je půda komunitní, dobytek se často pase volně kolem silnic a farmy jsou spíše ve vlastnictví černošského obyvatelstva.
Zásadní je, že maso z porážek z jihu je možné prodávat i do EU, zatímco ze severu ne, protože se zde občas vyskytuje slintavka. To má velké dopady na hospodářství a celkovou situaci obyvatel. Po cestě v severní části Namibie - tzv. Caprivi strip - si nelze nevšimnout špatné mobility obyvatel. Prakticky neexistující hromadná doprava, vlastnictví auta finančně nedostupné. Lidé tak nachodí velké vzdálenosti při cestě do škol, za prací, pro vodu, do nemocnic - případně tráví dlouhý čas čekáním na odvoz.
Po 500 km jsme konečně v kempu, nebo alespoň před ním. Ještě nás čeká 4 kilometrová písčitá řeka k břehu řeky. Kemp leží na pravém břehu řeky Okavango. U protějšího břehu se usadila skupina hrochů🦛 a dá se zahlédnout i krokodýl. Mají tu i jakýsi oplocený bazén přímo v řece, kde se dá vykoupat bez nebezpečí sežrání :) Tomu se nedá odolat. Málokdy se poštěstí zaplavat si v Okavangu. Je to také údajně jediná řeka, která nekončí v moři, ale postupně se doslova vpije do země uprostřed Botswany.
Večer za neustálé kontroly, jestli na břehu nečíhá krokodýl🐊, děláme táborák i s buřtama a chystáme se na ranní překročení hranic do Botswany.

18/05/2025

Když hlava rodiny zavelí...

17/05/2025

Po nekonečných hodinách jízdy po šotolině se kolem nás najednou rozhostilo ticho. Úplně neočekávaně jsme se dostali na asfaltovou silnici. Nic neklepe, nemlátí, auto neuhýbá do stran a nemusíme brzdit před suchými brody. Čekali jsme, že do jednoho z nejznámějších safari v Africe dojedeme stylově po prašné cestě a místo toho teď jedem po obyčejné tuctové asfaltce. Alespoň jsme po cestě zachránili želvu 🐢, která si to šněrovala přímo středem silnice.
Jsme na cestě do NP Etosha a těšíme se na nějaké ty úlovky ze safari - samozřejmě že jen foto-úlovky. Čekají nás 4 noci přímo v parku na 3 různých místech. Kempy jsou oplocené, některé i s elektrickým plotem. Každý kemp má daný čas, během kterého je otevřená brána - od východu slunce do západu. Když to nestihnete, tak vás nechají na pospas divočině :)
Nejeli jsme sem s nějakou konkrétní představou, co vidět. V parku nežije kompletní velká pětka. Chybí buvol africký 🐃. A pro nedostatek vodních ploch absentuje i hroch 🦛. Mapy parku jsou dobře zpracované a dá se podle nich snadno orientovat. Většina návštěvníků upíná pozornost především na tzv. waterholes - malá napajedla nebo jezírka. Některá jsou přírodní, ale často jsou uměle zbudována z betonu i jiných materiálů a zásobena vodou. Především v období sucha, kdy je většina přirozených zdrojů bez vody, jsou tato místa zárukou zajímavých setkání s místní faunou... Teď po období dešťů, které podle místních navíc přineslo nadprůměrné množství vody, je pořád hodně vodních zdrojů ukrytých v savaně a zvířata tak nejsou nucena navštěvovat napajedla a pozorování jsou mnohem těžší. Každý kemp má i svoji "diváckou" waterhole, která je v noci nasvětlena a je možné pozorovat jak denní, tak noční zvěř - často je součástí i posezení nebo malá tribuna pro lepší výhled. Častými a oblíbenými nočními návštěvníky jsou nosorožci 🦏. V Etoshe je zákaz opustit auto mimo kempy a oplocená odpočívadla. I strážci při opravách oplocení nosí pušku. Platí to i v případě defektu, je nutné nejdřív dojet na prázdném kole na chráněné místo a až pak vyměnit kolo - což může být někdy dlouhá cesta po ráfku.
My jsme začali naše safari na jihozápadě a postupně jsme se posouvali na východ. Většina parku je tvořena spíše plochou krajinou porostlou hustými neprostupnými křovinami a menšími stromy. Severovýchodní část je pak tvořena pánví, která se o v období dešťů naplní vodou a vytvoří mělké jezero. Stává se tak útočištěm především pro tisícihlavá hejna plameňáků🦩. Nás ale nejvíc zaujal severovýchod parku, který je členitější, s rozsáhlejšími vodními plochami a celkově se zdál více pestrý.
Častým tématem diskuzí, pokud se např potkají dvě skupiny v autech, je, jestli jste už viděli lva 🦁 :). Nám se to podařilo hned první den díky placenému průvodci, který už věděl, kde hledat a našel dvojici mladých lvů, kteří dojídali ještě zbytky zebry ulovené z předešlého dne. Výhoda výletu s průvodcem spočívá i v času, protože mají privilegium vyrazit do parku mimo hodiny určené běžným návštěvníkům a můžou vám tak zprostředkovat zážitek z nočního života nebo naopak při východu slunce nad savanou, který je často nejlepší čas pro pozorování některých druhů africké fauny.
Postupně jsme i sami potkali mnoho z obyvatel parku při různých příležitostech. Některé u napajedel, ale často i vedle hlavní cesty nebo na nečekaných místech. Někdy nám napověděla větší koncentrace aut - znamení, které téměř vždy ukazuje na něco zajímavého. Takto se nám podařilo vyfotit třeba smečku gepardů. Dlouho jsme také hledali slony 🐘, až jich najednou bylo moc :) Vyskytli jsme se u jejich oblíbeného místa na břehu jezera, kam se v podvečer přicházeli ochladit a napojit a v jednu chvíli nás obklopily postupně 3 velké skupiny slonů i s mladými. Bylo vidět, že některým dospělým se naše přítomnost moc nelíbí. Blokovali nám navíc obě únikové cesty, takže jsme jen mohli čekat a doufat, že se dříve nebo později zase vrátí zpátky do houštin na večeři a my budeme moci odjet.
Jinak proběhla všechna setkání v přátelském duchu a dobré náladě na obou stranách :)
Poslední den se nám náhodně podařilo vyfotit i dva lví samce polehávající líně hned u cesty.
Každý večer vypadaly kempy poměrně plně, ale díky velikosti parku (jen od východu k západu přes 200 km) se auta v parku rozmělnila a často jsme nepotkali auta po dlouhou dobu.
Neprojeli jsme ani celý park. Nejzápadnější část parku jsme vynechali, protože obsazenost kempu nám nedovolila tu přenocovat a vzdálenost od našeho místa přespání byla více jak 100 km jedním směrem. A vždycky je dobré nechat si něco na příště :)
Našli jsme tu spoustu míst, kam bychom se vrátili a udělali další stovky fotek. 5 dní se zdá dost, ale na takový park by i dvojnásobek byl málo. Dny utekly a staly se minulostí a my se na závěr loučíme se stádem žiraf 🦒, které nás doprovází na cestě k bráně. Ještě proběhne kontrola vozidla, jestli náhodou nepašujeme slůně ven z parku, a krátká diskuze se strážcem, jak se jmenovali naši slavní fotbalisti, a definitivně opouštíme brány parku.

15/05/2025

Čas na koupačku

15/05/2025

Moře si nás ještě jednou přitáhlo k sobě. Zastávka na Spitzkoppe byla jen taková malá odbočka při naší jízdě podél břehu Atlantiku. Pomalu ale jistě se posunujeme po pobřeží směrem na sever. Teď jsme v Henties Bay. Je to malé ospalé městečko s golfovým hřištěm, obchodem a benzinovou pumpou. Je to ale také základna pro cestovatele, kteří se vydávají navštívit kolonii lachtanů na Cape Cross nebo projíždí národním parkem Skeleton Coast (pobřeží koster), což je i náš případ. Spali jsme zase pod střechou, udělali jsme si jídlo na grilu a doufáme, že ráno se probudíme odpočatí do náročné etapy.
Od rána projíždíme po silnici kopírující pobřeží až k zálivu, který se stal útočištěm lachtanů jihoafrických a je jednou z jejich největších kolonií na světě. Je to silný vizuální, sluchový i čichový zážitek :) Tisíce lachtanů jsou rozesety podél kousku pobřeží, které v místě tvoří malý záliv. V době naší návštěvy bylo v kolonii i mnoho mláďat, některá ještě sají mléko od matek, ty starší už dovádí ve vlnách spolu s ostatními mláďaty. Kolonie je státem chráněná rezervace a po kousku zálivu se dá projít po vyvýšeném chodníku. Pokud vám nevadí smrádek, dá se tu strávit velmi dlouhý čas pozorováním těchto mořských savců. Na stejném místě už před více než 500 lety zakotvila portugalská loď při pokusu prozkoumat námořní cestu do Indie a kapitán nechal na vyvýšeném skalisku vztyčit kamenný kříž, jež je dnes nahrazen replikou. My jsme si tu svůj pobyt dnes trošku natáhli a asi nám bude chybět čas na konci dne. Čeká nás ještě dalších 300 km. Nejdřív po pobřeží a následně směr vnitrozemí.
Opouštíme lachtany a dalších 200 km následujeme silnici územím s pirátským jménem - Skeleton Coast - pobřeží koster. Název sice pochází z knihy ze 40.let 20.století, ale břehy byly lemovány kostrami lachtanů a velryb dávno před tím a k nim se přidávaly vraky lodí. Zdejší moře díky silnému přiboji prakticky neumožňovalo uváznuvším námořníkům vrátit se zpět na moře - jedinou cestou z pobřeží tak byl pochod skrze velmi nehostinou, vyprahlou krajinu.
Portugalští námořníci údajně oblast nazývali "Branou do pekel" a místní domorodci jako "Místo, které Bůh stvořil v hněvu". Podél pobřeží lze i dnes nalézt množství vraků z odlišných dekád a v různém stádiu rozkladu. Některé jsou snadno dostupné ze silnice, zatímco k některým je přístup možný jen s průvodcem po dlouhé jízdě dunami nebo letadlem. Obecně je životnost ocelových vraků lodí po uváznutí na pobřeží cca 30 let.
Kromě pozůstatků lodí jsou v okolí silnice k vidění pozůstatky těžebních věží a jiných průmyslových objektů, jako upomínka na dřívější lidskou činnost i v takto nepřátelském prostředí. I přes svou zdánlivou nehostinost lze v poušti najít stopy nebo dokonce na vlastní oči zahlédnout až neočekávané obyvatele. Žijí tu pouštní lvi, kteří dokážou ulovit i lachtana. Sami jsme narazili na jejich stopy. Pobřeží má jen mizivé množství dešťových srážek a většina flory a drobných živočichů je tak závislá na vlhkosti, kterou přináší mlha. Ta je zde téměř na denním pořádku.
Nám se ale pomalu krátí čas na dojezd do kempu. Ještě se před tím, než opustíme pobřeží, naposled zastavujeme a z náspu staré továrny pozorujeme skupinu lachtanů lovících ve vlnách. Asi se s námi naposled loučí při našich posledních chvílích na pobřeží Namibie. Odteď už nás čeká jen vnitrozemí.
Plochá pouštní krajina se postupně změnila na hornatou plnou zatáček a říčních koryt, která přetínají silnici a tím klesá i náš rychlostní průměr. Nakonec dojíždíme do kempu až po západu slunce.

14/05/2025

Pořád jsme ještě na pobřeží. Jen jsme se posunuli o 40 km na sever do Swakopmundu. Město se svým charakterem asi nejvíc blíží klasickému plážovému letovisku. Krátká promenáda, pár obchodů, palmy, restaurace, maják a jedna malá pláž - možná jediná v Namibii. Uspořádání města stejně jako ve Walvis Bay. V centru lepší zděné domy, na předměstí chudinská čtvrť s plechovými boudami nebo jednoduchými domky.
Kousek za městem děláme malou zastávku u parního traktoru - zrestaurovaný do původní podoby stojí v malém muzeu a připomíná obdobi z konce 19. století, kdy byl přivezen z Evropy, aby nahradil volské potahy zajišťující trasport zboží z přístavu do vnitrozemí. I přes množství technických problémů zvládl několik jízd než nad ním písek definitivně zvítězil a traktor byl pro poruchu odstaven v poušti - později dostal přezdívku Martin Luther, která mu zůstala dodnes.
Naše auto takový problém nemá, a tak znovu necháváme oceán za zády a jednu noc strávíme ve vnitrozemí - v kempu Spitzkoppe. Velmi zajímavé místo - uprostřed savany se zvedá 700 m nad okolní krajinu žulový masiv - oblíbené místo horolezců, fotografů a cestovatelů. Něco naznačuje i neoficiální název oblasti "Matterhorn Namibie". Jeskyně tu ukrývají nástěnné malby, které se datují přes 4000 let zpět do minulosti.
Oblast spravuje místní komunita a za kempování i vstup se platí. Trávíme tu jednu noc - ve stanu u paty žulového návrší s krásným výhledem na hvězdnou oblohu.

13/05/2025

Tuleni na Pelican Pointu

12/05/2025

Už jsme zase na pobřeží. Po několika dnech strávených ve vnitrozemí jsme se zase objevili na břehu Atlantiku. Jsme ve Walvis Bay - druhém nejlidnatějším městě Namibie. S nějakými 15 mm srážek za rok je to taky jedno z nejsušších měst planety. Pro Namibii představuje životně důležitý hlubokomořský přístav, který využívají i sousední země bez přístupu k moři - Botswana a Zambie.
Nedá se říct, že by Walvis Bay byl klasické plážové letovisko - k tomu má docela daleko. Je to spíš taková zajímavá kombinace průmyslu a turistických aktivit, které se v některých momentech vzájemně prolínají. Město působí i díky rozlehlosti spíš opuštěně. Na okraji města velké nákupní centrum, vedle obrovské kontejnerové překladiště. Když zabloudíte a dostanete se na okraj města, narazíte na čtvrť, která se do turistických katalogů nedává - boudy postavené z plechu, nalepené jedna na druhou, možná s elektřinou, ale nejspíš bez vody. Rozlohou obrovská odvracená strana města... Dlouhé nábřeží, které využívají běžci a okolní hlídaná parkoviště, sloužící jako výchozí bod turistických agentur. Také tu najdete nejdražší domy ve městě - ten zatím poslední nastavil cenovku na jeden a půl milionu eur - nekupte to :) Majitelé jsou často bohatí Číňané.
Zátoka je také proslulá velkou kolonií plameňáků.
Naprosto nepřehlédnutelným elementem je továrna na výrobu soli skrze odpařováním mořské vody. Je to přesně ten bod, kde se prolíná průmysl s turismem. Odpařovací jezera jsou průmyslovým objektem a zároveň turistickou atrakcí, kterou se vám nepodaří ignorovat. Jejich narůžovělá barva z nich dělá neodolatelný objekt zájmu všech návštěvníků. Mezitím projíždí každých pár minut kolem nábřeží tahač s dvěma návěsy naložený solí. Jede směr přístav, aby tu svůj náklad přeložil na loď. Za denního světla soupravy pendlují neustále - včetně sobot i nedělí. Malé procento soli se využije jako stolní sůl, většina ale jde na export jako technická sůl do Evropy a USA. Takže až budou v zimě zase posolené silnice, tak si vzpomeňte, že je to takový malý suvenýr z Namibie :)
Walvis Bay je ale také centrum turismu a s ním spojených aktivit. Vyráží odsud výpravy za pozorováním velryb, off road expedice do písečných dun a mnoho dalších. A něco z nich máme v plánu i my.
Jedno dopoledne strávíme v dunách u Sandwich Harbour na jih od města s místním průvodcem. V LandCruiseru přijíždí starší běloch s koženým kloboukem. Je sdílný a tak se leccos dozvíme. Ještě před covidem jezdil běžně lyžovat do Rakouska. Během pandemie ale musel prodat 4 svoje auta, aby měl vůbec z čeho žít. Říká, že by do pouště ničím jiným než Toyotou nejel a má i vzpomínku na naši vlast - i když ne úplně dobrou :) Při toulkách kolem německo-české hranice - ještě v době před Schengenem - se zatoulal a přešel hranice, v té době nelegálně - a protože se nechal chytit, strávil pár hodin v cele než byl odeslán zpět do Německa :) Tentokrát se určitě neztratí - vydáváme se s ním do dun pouště Namib jižně od města. Nejdříve po silnici z mixu udusaného písku a soli, která se motá mezi solnými nádržemi. Na jejím konci přecházíme na režim 4x4 a pokračujeme dál písečnou pláží. Pláž postupně mizí a na obzoru se objevují duny, jejichž úpatí se dotýká oceánu. Pořád tu ale zůstává úzký pruh mezi mořem a horami z písku, který je využíván jako silnice. Moře je tu bouřlivé jako všude v Namibii a neláká ke koupání. Ve vlnách lze zahlédnout tuleně, kteří tu zkoušejí lovit. Mezi dunami se dá objevit i řeka - voda neteče po povrchu, ale pod pískem si razí cestu až do oceánu a její koryto prozrazují jen trsy rákosu mezi nekonečnými písečnými hřebeny. V některých místech je povrch dun černý. Je to magnetitový prach zanesený sem větrem z JAR. Postupem času začne oxidovat - reznout - a duny se začnou zbarvovat do oranžova. Tak jako např. v Sossuvlei. Barva dun tedy vypovídá o jejich stáří... Autem se vyvezeme na hřebeny a po malém pikniku a pár fotkách je čas se otočit zpět k městu.
Druhý den jdeme na vodu - na kajak - nebudeme ale sami - společnost nám budou dělat tuleni v zátoce se jménem jako z románu - Pelican Point. Mimo maják je tu taky předražený hotel - noc za 1000 eur - určitě je tu dost způsobů jak utratit prachy...
Pádlujeme na kajaku po mělké zátoce a společnost nám dělají především tulenní mláďata. Starší se drží spíš stranou. Škoda, že nejde vyfotit i ten smrad :) Jsou jich tu stovky, možná tisíce. Na pláži i ve vodě. Mladí plavou vedle lodi, zkoušejí závodit, okusují nám pádla a někdy i nás a ty méně bojácní si troufnou vyskočit na příď kayaku nebo rovnou mezi nás. Po hodině a půl jsme durch - jsme rádi za teplý čaj a přes rozlehlou pláž míříme autem zpátky k městu. Na doporučení navštívíme místní restauraci, rozloučíme se a míříme na sever - ale ne moc, jen o kousek.

Mimoni na cestě světem

21/05/2025

21/05/2025

19/05/2025

18/05/2025

18/05/2025

17/05/2025

15/05/2025

15/05/2025

14/05/2025

13/05/2025

12/05/2025

Address

Website

Alerts

Shortcuts

Share

Category