Pytko & Fifča

12/05/2026

🤑 Makedonské účetní okénko 🤑

Pro dva:
🍀 Cestovní pojištění
500 Kč

🚕 Taxi v Bratislavě na letiště a zpět (parkovali jsme zadáčo na P+R Ivanka pri Dunaji, celý týden trochu nervy, ale nakonec vše v cajku 👍)
300 Kč

✈️ Zpáteční letenky Bratislava - Ohrid
2100 Kč

🏠 Ubytování na 7 nocí
4750 Kč

🚌 Doprava (autobusy + taxi)
2610 Kč

🥙 Jídlo a pití
9650 Kč

🎈 Ostatní (simka, vstupy, vystřihovánky...)
1090 Kč

Celkem za oba za 7 nocí 2️⃣0️⃣5️⃣0️⃣0️⃣ Kč

Musíme říct, že Severní Makedonie nás fakt dostala. I když sousední Albánie a Kosovo mají své kouzlo, makedonská „nátura i natura“ je nám prostě tak nějak bližší. Řidiči tu jezdí jako lidi a skoro ani netroubí (kromě Skopje). Člověk se tu prostě cítí skoro jako doma, ale s balkánským šmrncem. 🎪
​Lidi jsou boží. Kromě jednoho taxikáře a jednoho „umělce“ (klasika, že? 😀) se nás nikdo nepokusil natáhnout. Naopak – všichni byli neskutečně milí a nápomocní.
Proč jet i s dětmi? Kvůli těm parkům! 🌳 Dětské hřiště, pump track a fit park v obklopení zeleně – takhle si představujeme vyžití pro všechny generace.

Tak co, dáte Makedonii taky šanci? 🇲🇰

My se budeme těšit zase příště. Чао!

10/05/2026

Mavrovi Anovi nás nechtělo pustit. A to doslova. Tady totiž jízdní řády fungují na bázi věštění z kávové sedliny a kolektivní halucinace.
​Místní: „Jede to kolem jedenácté, ale mrkněte na net.“
​Internet: „Zeptejte se místních.“
​Další místní: „Určitě v 10:30, ale na netu to bude jistější.“
Zacyklili jsme se v časoprostorové smyčce, a tak jsme od půl jedenácté prostě stáli u cesty a doufali v zázrak.
​
​Když se skoro po hodině objevil bus, řidič netušil, jestli naše cílová destinace vůbec existuje na mapě. Popovezl nás o 20 km kamsi na rozcestí, že tam třeba chytneme bus do Debaru. Zrovna tam stáli policajti, třeba něco budou vědět. Sice uměli anglicky asi jako my makedonsky, ale rukama nohama slíbili, že „za 20 minut to na tuty jede“.
​Už jsme chtěli zvednout palec na stopa, když u nás zastavil týpek a zařval: „Debar, Debar?“ Tomu se říká stopování na pána – auto si najde vás!
​
​Na nádraží v Debaru nám slečna u okýnka s ledovým klidem oznámila, že do Strugy nic nejede. V tom se do debaty vložil týpek, co se vedle ní opíral o zeď a labužnicky vyfukoval kouř z cigarety. Ukázal prstem do prázdna a prohodil: „Ten minutes.“
A víte co? Měl pravdu.
Balkánská logika: 1 / Oficiální info: 0.
​
​Cesta Debar -> Struga -> Ohrid už byla pohoda. Poslední den nám sice propršel tak, že by se i ryby v jezeře radši schovaly pod deštník, takže jsme to strávili v režimu: restaurace – kavárna – muzeum – další káva.
​Ráno už jen taxi na letiště a šup zpátky na tu naši rodnou hroudu. Bylo to bizarní, bylo to vyčerpávající, bylo to "na hraně", ale sakra... bylo to skvělý!

07/05/2026

Mavrovi Anovi vypadá jako idylka: jezero, hory, lesy a vzduch tak čistý, že se vám z něj motá hlava. Ubytovala nás „tetka“ Viky a my, namlsaní tou nádherou, jsme se rozhodli dobýt místní vrcholky. 🗻

​Potřebovali jsme hodit na start treku. Po obědě pinkl z hospody zvedl telefon a za chvíli už nás do šíleného krpálu vezl... manža naší domácí Viky. Tady prostě ruka ruku myje a všichni jsou jedna velká rodina. Vysadil nás s tím, že mu máme pak brnknout a on pro nás zase dojede. Zlatí lidé!

​Cesta byla krásná, ale my chtěli víc. Víc dobrodružství! Tak jsme odbočili na horskou stezku. Signál nula, ale Fifča je profík a má přece offline mapy. Teda... měla by je, kdyby v civilizaci klikla na tlačítko „stáhnout“. 🤦‍♂️ Nevadí, risk je zisk, jdeme intuitivně!
​
​Po 40 minutách cesta zmizela pod sněhem. Pak se objevila. Pak zmizela úplně. „Za tím dalším horizontem už to bude dobrý,“ přesvědčovali jsme se. Nebylo. Sníh, skučící vítr, začíná pršet a my se cítíme jako Roald Amundsen, když dobýval jižní pól, akorát bez těch psů a s horší výbavou.
​
​Když už jsme začali pochybovat o své existenci, zaveleli jsme k ústupu na hlavní cestu. Nakonec jsme se doplazili do vesnice Galičnik. Teplý čaj, jídlo a plán, jak zavolat manžu od Viky, že žijeme. ​Jenže mezitím už nám psal syn tetky a čička, že už se stmívá a mají o nás strach. S notnou dávkou studu (protože jsme se málem ztratili na kopci za domem) a obrovským vděkem jsme se nechali odvézt do bezpečí. Fakt zlatí lidé!

06/05/2026

Asi hodinku ze Skopje městským busem za 14 Kč se nachází oblíbená turistická destinace Kaňon Matka.
Nejdřív jsme se nechali svézt lodí až na konec kaňonu do jeskyně Vrelo. A tady to začíná být zajímavé – těsně před kaňonem totiž leží městečko Glumovo.
​Jakmile vlezete do té jeskyně, okamžitě vám docvakne, že tohle je „jeho“ revír. Žádné hádanky se ale nekonaly a 💍 zatím žádný nemáme.
Cestu zpátky jsme si dali po svých, abychom si to užili i z jiné perspektivy.

05/05/2026

Víme, že ne každý z vás jede na Facebooku, proto nás nově najdete i na Instagramu! 📸
Zatímco tady na FB budeme dál sázet plná alba, detailní popisky a dlouhé příběhy, IG bude spíš taková light verze pro nenáročné.

https://www.instagram.com/pytkofifca?igsh=MXhlZ2h2Nmw5b3QycA==

05/05/2026

Dojeli jsme do hlavního města Makedonie, kde je víc mramoru než v lomu a víc soch než obyvatel. Skopje je takové muzeum pod širým nebem, které vzniklo, když si vláda v roce 2014 řekla: „Máme sice vysokou nezaměstnanost a prázdnou státní kasu, ale co nám fakt chybí, jsou obří vítězné oblouky!“

Dominantou náměstí je 22 metrová socha toho, jehož jméno se nesmí vyslovit. Tento drobeček stál 7,5 milionu eur. Oficiálně je to prý jen „Válečník na koni“. Proč? Protože Řekové začali okamžitě prskat něco o krádeži historické identity, že Alexander Veliký byl jejich, protože starověká Makedonie byla součástí řeckého království a tak se musel hrát slovní fotbal, aby se sousedi nepobili.

​Skopje je taky rodištěm nejslavnější řeholnice světa. Matka Tereza a.k.a. specialistka na utrpení razila heslo, že čím víc to bolí, tím blíž jste Bohu. Dneska tam, kde ji pokřtili, stojí pamětní dům – ideální místo na rozjímání o tom, jestli vás ty otlačené nohy z chození po městě posouvají blíž k osvícení, nebo jen k nákupu náplastí.

✂️ Balkánský "Střihoruký Edward" aneb Jak jsme se stali uměním 🖼️
​Mysleli jsme si, jak jsme světoví, ale zase jsme se jednou nechali ulovit jako amatéři do klasické turistické pasti.
​Scénář jak z levného filmu: Přitočí se k vám týpek. Vypadá, že chce poradit cestu nebo pomoct s fotkou. Už se nadechujete, že ze sebe vysypete svou nejlepší angličtinu, když začne… stříhat.
​Než stihnete říct „makadamový ořech“, držíte v ruce papírové siluety svých vlastních profilů. A pak přišla ta nejlepší část – prý „dejte, kolik uznáte za vhodné, ale standardní cena je 8 €.'' Za kousek černého papíru a dvě minuty práce? To už je skoro cena za jeden Alexanderův palec na náměstí!
​Nakonec vyfasoval 3 € a náš nejvíc "sorry, kámo" výraz. Tvářil se, jako bychom mu právě znárodnili nůžky, ale co už – umění vyžaduje oběti, a v tomhle případě to byla jeho nálada a naše tři eura.

04/05/2026

Naší další zastávkou je Pytkem vymrčená Bitola, a to kvůli starověkému řeckému městu Heraclea Lyncestis založenému otcem Alexandra Velikého, Filipem II. Makedonským, na počest Hérakla, syna Dia.
Bohužel, péče o památky je tu... no, balkánská. Nicméně i tak to rozhodně stálo za to.
Turistů jsme potkali, co by na prstech jedné ruky napočítal, přesto se najdou tací, co nemají v hlavě víc než ten Filipův mramor. Týpek se tam naprosto bez ostychu procházel po mozaice z 5. století a když jsme ho na to upozornili, dostali jsme odpověď, že „tam přece nebyla žádná překážka“. To, že musel překročit řetěz, zřejmě už zapomněl. A korunu tomu nasadil fakt, že na nás promluvil česky.
​Slovy legendárního Kevina Sorba: DISAPPOINTED!

03/05/2026

Jedeme na jih, určitě za teplejším počasím než je u nás, že jo? Koupačka, drinčíky... Haha, naivky.
Severní v názvu Makedonie dostálo svému jménu, protože nás na ohridském letišti mlasknul přes čuňu totální severák a 13°C v pravé poledne. No co už, vytáhneme bundy a zatneme zuby při vzpomínce na téměř letní počasí v Česku.
Následuje běžná praxe: taxi z letiště, ubytko, vybrat prachy, koupit simku... Tentokrát jde všechno podezřele hladce, všechno funguje a nikdo se nás nesnaží podělat. To je snad poprvé.
Pochodili jsme památky, nábřeží ohridského jezera, dali si z něj pstruha, jak jinak než na ohridský způsob, tureckou kávu na písku a jeden z nejlepších dezertů na světě (podle Pytka, Fifča to kategoricky odmítá) - trilece.
Jestli jsme si mysleli, že nám během toho někdy byla zima, tak jsme absolutně nečekali, co přijde v noci. Teplota okolo 2°C, v ubytku možná 5°C a žádné topení. Voda naštěstí tekla teplá, ale ručníky nám nedali a majitel k nezastižení. Tak jsme se utřeli do propocených triček, zalezli pod 3 deky a noc nakonec přežili...

14/01/2026

12/01/2026

Využili jsme levných letenek z Brna a alespoň na pár dní unikli pro nás nesnesitelným teplotám v Česku 🥶

Caminito del Rey, neboli Královskou cestičku, jsme měli ve wish listu už nějakou dobu, takže nebylo nad čím váhat. Vstupenky jsme ani dva měsíce dopředu nesehnali, ale četli jsme, že jich mají vždy několik navíc, musíme však přijít před otvíračkou. Tak jsme ještě za tmy, jako správní čeští turisti, v 6°C vyrazili. A povedlo se! Lístky měli, sice jen ty dražší (18 €) s průvodcem, ale díky tomu jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí a aspoň nás měl kdo vyfotit ve fajnových helmách s kuchařskou síťkou pod nimi 😀

Bylo to úžasný a příští rok by měli otvírat další lávku, takže vřele doporučujeme si sem udělal výlet.