29/01/2022
VŮNĚ DÁLEK
Vůně a pachy. Co nám voní a co naopak páchne. Je všeobecně známo, že každý člověk má svou specifickou a jedinečnou vůni, stejně unikátní jako třeba otisk prstu. Kojenec pozná ženu, která mu dala život podle její přirozené vůně, nikoli podle vůně parfému. Vstupujeme do světa a nos máme na prvním místě na obličeji, jakoby to, že nos jde napřed oproti ostatním smyslům určovalo jeho důležitost.
Čichové vjemy jsou blízko tomu, co nazýváme emoční mozek nebo také limbický systém. Proto pachy výrazně zasahují naše emoce. Dokonce můžeme mít některé čichové vjemy uschovány jednak v naší genetické čichové paměti nebo také ve vzpomínkách. Tohle považuji za nesmírně fascinující, protože to vysvětluje, proč jsou některé z našich voňavých vzpomínek natolik silné, že má člověk pocit, že nemohou být starší než hodinu. Tahle pokladnice starých vůní je hluboká a člověk se díky ní ocitá na místech, o kterých by si myslel, že už na ně dávno zapomněl. Paměť související s vůněmi je čirá a hluboká, proto je člověk schopen se nejen v mysli vrátit do onoho místa, jasně a zřetelně si vybavit tváře, chutě, ale také má schopnost se rozpomenout na to, jak přesně se v danou chvíli zrovna cítil.
Proto, když si čuchnu k malinovce, tak cítím bezstarostnost dětství, když se zakousnu do kakaové buchty s kokosem a citronovou polevou, tak vidím prababičku, jak nám laskyplně připravuje kakao, když cejtím slepičinec, tak se vidím jak střílím po kohoutovi šípy z luku coby pětiletá indiánka, když přivoním k hříbku, tak si vybavím vlhký skandinávský les, pěkně podmáčený, tam kde v každé čvachtavé bažině bují život, když si přivoním k jabkám, vidím sebe a tátu, jak češeme jabloně a skládáme je s citem do dřevěných bedýnek, když cítím látky, vidím úsměv mámky za šicím strojem, když cítím kadidlo, po duši se rozlévá duchovno. Jsou to stovky a možná i tisíce nejrůznějších vůní.
Dnes už je změřitelné, že i ženy mají snahu si při výběru partnera vyčichat takřka „optimální genom“, aby jim muž dal to „pravé“ pro pokračování rodu. Ve vnímání vůní se projevují naše základní pudy, člověk však má tendenci je ve své přílišné rozumovosti překrývat či přepisovat nezdravou mírou voňavek, antikoncepcí nebo i dezinfekčními prostředky. Ženy mají v době ovulace mnohem citlivější čich, proto možná své protějšky v tyto dny peskují o trochu více. Zaujala mě informace od Pavla Koláře, že netrénovaný člověk je schopen rozeznat kolem 4000 různých pachů a trénovaný až kolem 10 tisíc.
Celé tohle téma ohledně čichu mě fascinuje. Možná i proto, že v dově zlovidu čich krátkodobě ztrácíme. Opět se mi vše spojuje s lidovou slovesností a moudrostí našich předků, vždyť v každé pohádce se vydával Hloupý Honza „rovnou za nosem“ a vždycky došel přesně tam, kam měl. Často taky říkáme: „ Tohle smrdí, do toho nejdu.“ Jakoby v těchto chvílích byl nos sídlem naší intuice, ten tichej hlas varující, dobrý a věrný rádce.
Jsou však i vůně, které málo komu vysvětlíte a jen zřídkakdo pochopí, proč vás tak vábí. V mém konkrétním případě je to VŮNĚ DÁLEK. Někdo říká, že jde o diagnózu. Vůně je to ostrá, projede tělem jako mrazivý vzduch, štípaně se rozlije do každé buňky, až se člověk vzrušením otřepe. Jinak totiž voní exotický tabák vodní dýmky v Egyptě, jinak zase eukalyptový les ve Španělsku, jinak smrdí sever Norska po sušených treskách a jinak zase soljanka na Ukrajině, ale Domov, ten voní jemným medem a divokým Dornfeldrem. Vůně ovlivňuje vnímaní světa kolem nás. A Vůně Dálek je tak podmanivá a intenzivní, že vás nenechá usnout, a ikdyž byste si ten nos někdy nejraději ucpali, tak vám po čase ty Dálky zase zavoní.
Asi prokletí... 🙂
ZuZka.
Fotky z Orlických hor, Ještědu a z Domova😊
