Tuláčci, Cizkov (2026)

26/05/2026

Dnes vás, kamarádi, zavedu na Poklonu, místečko, kam mne tlapky zanesly, když jsem se toulala po východních Čechách.

Den byl jako korálek. Na obloze zářil kamarád Puňťa a svými paprsky zahříval zem. Vlahý větřík vanul a příjemně šuměl v korunách stromů. Příroda ták krásně voněla, jako voní málokdy. Tento krásný den jsem se po boku člobrdice toulala po východních Čechách a byla jsem moc moc zvědavá, kam mne tlapky zanesou.

V merku jsem měla spoustu krásných míst. Už jsem byla na hradech i v Betlémě, poznala jsem i místní lomy. Svět mi nejednou ležel u tlapek, a přesto mne východní Čechy stále překvapovaly. I na této procházce jsem v kožíšku tušila, že mne překvapení nemine. Ale co mne čeká, to mi kožíšek ne a ne prozradit.

Tlapkala jsem po měkoučké cestě mezi loukami. Všude, kam jen mé očadlo pohlédlo, rostla travička a kvetly květiny. Až v dáli daleké přede mnou zmerčila jsem strom, který narušoval celistvost široké krajiny. Kde jen se tu vzal a zda neskrývá nějaké překvapení, musela jsem zjistit.

Našponovala jsem ušadla, promrkala očadla a byť jsem viděla do dálky daleké, raději jsem i důkladně zavětřila famfrňák. V kožíšku jsem tušila, že jediné, co bych mohla navětřit, bude schovávající se kámoš zajoch, ale jeden nikdy neví. Jistota je jistota.

Když jsem měla všechny smysly v pohotovosti, zamávala jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a vyrazila jsem vstříc objasnění velké záhady.

Svištěla jsem kupředu rychleji než rychle. Ušadla mi plápolala na kebuli, od tlapek se mi prášilo. Usvištěla jsem mnoho kroků, skočila pár dlouhých skoků a byla jsem u svého cíle. Byla jsem u stromu, který kde se vzal, tu se vzal a hrdě rostl uprostřed luk. U stromu se však mé já nezastavilo. Se zvědavostí skákalo dál, kamsi za strom. Skočila jsem pár dalších skoků, když v tom mi přímo před famfrňákem vyrostl nádherný barokní sloup a svět mi ležel u tlapek.

Ve stínu vysokého stromu, na místě, kde louky končí a svět leží kdesi v hloubi pod nimi, objevila jsem místečko krásnější než krásné. Objevila jsem sloup z doby baroka, který tu nechali postavit novomanželé jako velké díky, že se jim nic nestalo. Prý právě v tomto místě se jim stala nehoda, která jim málem byla osudná. Nakonec vše dobře dopadlo a dnes máme na konci luk nádhernou barokní vzpomínku.

U sloupu bych vydržela sedět a kochat se výhledem možná celý den. Ale něco ve mne mi poštěkávalo, že když se přes louky vrátím k silnici a opatrně ji přesvištím, objevím další místečko, které stojí za mou pozornost. A protože je tušení tušení, neodolala jsem a musela jsem se podle něj zařídit.

Když jsem měla výhled v merku, když jsem věděla, proč tu barokní sloup stojí ve stínu nádherného stromu, vydala jsem se přes louky zpátky. Přesvištěla jsem přes silnici, usvištěla jsem pár kroků, když v tom jsem byla v obraze.

Ne, kamarádi, opravdu vám nekecám. Za silnicí objevila jsem parádní rám, tedy vlastně fotorám, díky kterému jsem byla v obraze. Zátiším mi byl parádní výhled do dálky daleké, kde jsem poznala i hrad Košumberk, který jsem prozkoumala nedávno.

Štěky z našich výletů najdete na webu člobrdice janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek na tomto webu nechybí tipy na výlety do měst a obcí, recenze z restaurací, kaváren a ubytování a mnoho dalšího. Budeme rády, když náš web navštívíte ;)

25/05/2026

Dnes vás, kamarádi, zavedu na hrad Rychmburk, na který mne tlapky zanesly, když jsem se po boku člobrdice toulala po východních Čechách.

Den byl jako stvořený pro pořádnou procházku. Na obloze zářil kamarád Puňťa a svými hřejivými paprsky zahříval zem. Kolem Puňti se občas proletěl bílý naducaný mráček, ale opravdu se tak stalo jen občas. Vlahý větřík vanul a příjemně mne laskal v kožíšku. Zkrátka den byl jako korálek a já jsem byla moc moc ráda, že se mohu toulat.

Tlapky mne nesly po kamenité cestě mezi domky, které kdyby mohly vyprávět, určitě by nám předaly spoustu krásných příběhů. Brzy jsem však nechala domky za chvostem a přímo před famfrňákem jsem měla vysokánskou věž a kamenný most zakončený bránou, které mi dávaly již z dálky tušit, že návštěva hradu mne nemine.

Jak se mi z dálky dávalo tušit, na místě se potvrdilo. Brzy jsem se ocitla na nádvoří hradu, kde jsem navětřila fantastickou vůni dobrot. Člobrdici ale místo restaurace jako první zaujala pokladna. K jejímu i mému velkému překvapení jsem se mohla po zaplacení vstupného s člobrdicí vydat na průzkum hradu.

Vystoupala jsem pár schodů a ocitla jsem se na místě, kde jsem jaktěživ nebyla. Hradů jsem navštívila moc moc moc, ale žádný z nich nebyl ve stavu, ve kterém je Rychmburk. Nikde jinde mne nečekaly dřevěné podlahy a expozice upravené tak, jako by hrad poslední obyvatelé nikdy neopustili. Kromě hraběte Kinského jsem se seznámila s hraběnkou, zaměstnancem hradním správy a hospodským, který točil pivo z místního pivovaru.

Na prohlídce jsem se ale dozvěděla mnohem víc. Prohlédla jsem si bydlení hradního správce i jeho pracovnu. Dozvěděla jsem se mnoho o pivovarnictví v širokém dalekém okolí. Dokonce jsem si prohlédla i podzemí s mučírnou, kde mne poněkud mrazilo.

Návštěva hradu mi zabrala přibližně hodinku, za kterou jsem se dozvěděla tolik zajímavých informací, že jsem si je musela nechat projít kebulí v místní restauraci. To vám je, kamarádi, místečko. Nejen že jsou tu chlupáči vítaní a dostane se jim té nejlepší péče, ale také tu posedíte v nádherném gotickém prostoru s klenutými stropy. Pan kuchař vaří opravdové bašty. Člobrdice ochutnala tikku masalu a věřte tomu nebo ne, ani se se mnou nepodělila. Prý takhle jemnou tikku masalu vám neuvaří ani ve většině vyhlášených indických restaurací. A domácí limonáda a zmrzlina … Prý kdybych člobrdici z hradu nevyprovodila, možná by tam baštila dodnes.

Návštěva hradu Rychmburk je opravdový zážitek se vším, co k návštěvě hradu patří. Pro nejmenší návštěvníky je dokonce připraven dětský koutek. Hrad je dog friendly a chlupáči si jej mohou protlapkat po svých. Jídlo z Hradní Spižírny je radost jíst. A pokud máte pro strach uděláno, můžete se na hradě i ubytovat. Člobrdice měla dvě noci hrad sama pro sebe. Světe div se, prý za celé dvě noci žádné strašidlo nepotkala. To vám ovšem nemohu potvrdit ani vyvrátit, protože zatímco člobrdice strašila po nocích na hradě, já jsem musela doma hlídat člobrdu.

Co myslíte, kamarádi, měl by mít hrad Rychmburk vlastní kapitolu v mé nové knize? Líbilo by se vám, kdybych vám štěkla něco více o jeho historii a tajemstvích, která hradní zdi dodnes stráží?

Štěky z našich výletů najdete na webu člobrdice janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek na tomto webu nechybí tipy na výlety do měst a obcí, recenze z restaurací, kaváren a ubytování a mnoho dalšího. Budeme rády, když náš web navštívíte ;)

22/05/2026

Dnes vás, kamarádi, zavedu na Matulovu stezku, na kterou mne tlapky zanesly, když jsem se po boku člobrdice toulala po východních Čechách.

Den byl jako stvořený pro pořádnou procházku. Na obloze poletovaly bílé mráčky, které věštily krásný den bez horka a bez deště. Vlahý větřík vanul a příjemně šuměl v korunách stromů. Tento krásný den jsem se po boku člobrdice toulala východočeskými lesy, zvědavá, kam mne tlapky zanesou.

Tlapkala jsem vzrostlým lesem ve stínu vysokých jehličnanů. Cesta, po které jsem tlapkala, byla ták měkoučká, že mne těšil každý krok. Chvilku jsem tlapkala tempem krok sun krok, chvilku jsem svištěla slalom mezi stromy a byla k nezastavení. Ve chvíli, kdy se z rovinky stala cesta klikatá, vytlapkala jsem z lesa a nestačila valit očadla.

Hluboký les nechala jsem za chvostem. Před famfrňákem měla jsem les plný mladých stromků, mezi kterými rostla travička ták vysoká, že ze stromků byly vidět jen jejich špičky. Naštěstí stromky byly v oplocenkách, které byly všude podél lesních cest.

Mezi oplocenkami prosvištěla jsem ani nevím jak. Když jsem nechala za chvostem i poslední plot, změnila se i cesta, po které jsem tlapkala. Najednou byla samý malý kamínek a než lesní cestu připomínala mi cestu v parku.

Jen co jsem si vzpomněla na park, nedalo mi to. Vždyť co by dělal park v přírodě? Jako vím, že dnes je možné všechno. Ale že by i toto? Raději jsem našponovala ušadla, promrkala očadla a famfrňákem jsem zhluboka zavětřila. Když jsem měla všechny smysly v pohotovosti, zamávala jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a než se zmohla na slovo, kopnula jsem do vrtule a svištěla na průzkum.

Usvištěla jsem mnoho kroků, prosvištěla jsem mnoho zatáček. U stromu, ze kterého zbyl jen živý kmen osídlen mými kámoši z hmyzí říše, uhodila mne do famfrňáku svěží vůně vodičky. Ještě pár kroků jsem usvištěla, prosvištěla jsem zatáčkou, když v tom mi u tlapek ležela hladina jako zrcadlo, ohraničená žulovou skálou.

To vám štěknu, kamarádi, jak já bych si do vodičky hupsla. Ale nemohla jsem. Vždyť hladina vodičky byla ták hluboko pode mnou, že by to byl nerozum. Co však rozumné bylo, bylo hledat možnost, jak se do vodičky dostat.

V mžiku jsem svištěla z kopečka kamsi do krásné přírody. Usvištěla jsem mnoho kroků, když se kopeček změnil v rovinku. S rovinkou mi přímo před famfrňákem vyrostlo obrovitánské žulové sezení a cedule, která mi sdělila spoustu zajímavých informací o místní přírodě i lomu.

Co vám budu, kamarádi, štěkat. Čekala jsem místo krásné, kde smočím svůj kožíšek. Ale tohle jsem opravdu nečekala. Místečko mne ták mile překvapilo, že jsem si i koupání rozmyslela. Dnes vím, že jsem dobře udělala. Matulova stezka mne totiž dovedla do samotného Hlinska. Kam bych nikdy nedosvištěla, kdybych měla mokrý kožíšek. A víte vy co, kamarádi? Vždyť není všem dnům konec ;) Matulova stezka se revitalizuje a já mám takové tušení, že brzy se na ní objeví několik dalších zajímavých zastavení, které budu muset důkladně prozkoumat.

Štěky z našich výletů najdete na webu člobrdice janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek na tomto webu nechybí tipy na výlety do měst a obcí, recenze z restaurací, kaváren a ubytování a mnoho dalšího. Budeme rády, když náš web navštívíte ;)

21/05/2026

Dnes vás, kamarádi, zavedu na hrad Košumberk, na který mne tlapky zanesly, když jsem se po boku člobrdice toulala po východních Čechách.

Den byl jako stvořený pro pořádnou procházku. Na obloze zářil kamarád Puňťa a svými paprsky zahříval zem. Kolem Puňti se občas proletěl bílý naducaný mráček, ale opravdu jen občas. Obloha byla krásně modrá a Puňťa zářil do dálky jako už dlouho ne.

Tlapky mne nesly po kamenném chodníku kamsi vzhůry. Po pravé tlapce jsem měla svah, po levé tlapce domečky. Tlapkala jsem krok sun krok, zvědavá, kam mne tlapky zanesou, když v tom se po mé pravé tlapce objevila koza. Ne, kamarádi, nedělám si legraci. Opravdu se po mé pravé tlapce objevila koza. A kdyby jen jedna. Brzy jsem zjistila, že koze děla společnost další koza a nakonec jsem zmerčila tolik koz, že bych je ani nespočítala.

Co kozy na svahu dělají, mi kebule nebrala. Ale pro jistotu jsem nechala myšlenky koňovi, přeci jen má větší kebuli, a nechala jsem se tlapkami nést vstříc novému dobrodružství. Kam mne tlapky zanesou, mi bylo na samotné špičce ocásku. Kožíšek mi totiž naznačoval, že brzy dojdu na místo veliké, které je ozdobou místní krajiny již moc moc moc století.

Co mi kožíšek naznačoval, rázem se splnilo. Jen pár kroků jsem utlapkala, když mne tlapky pronesly obrovitánskou bránou. Za branou jsem zmerčila mohutné dveře vedoucí k pokladně, kde mne a člobrdici přivítal kastelán hradu a popřál nám krásnou prohlídku. Člobrdici řekl, že mohu všude, kam mne tlapky zanesou. A že když budu rozumná, mohu se vydat i na jím komentovanou prohlídku.

To se ví, rozumná jsem byla jen chvilku. Když pan kastelán pověděl, že mi na hradě bude svět ležet u tlapek, že si mohu zavýt ve sklepení a při troše štěstí objevím i plně obsazenou hladomornu, nedalo mi to, a kastelán nekastelán, vydala jsem se na průzkum na vlastní tlapku. Jako první jsem se vydala na ochoz, který mne rázem zavedl do panské světnice, odkud mne schody zavedly až do samotné zbrojnice mezi rytíře.

S rytíři jsem hodila krátký štěk, prohlédla jsem si jejich zbroj a než mne člobrdice stihla vyfotit, už jsem se blížila k hradní věži. Zdolala jsem moc moc schodů, když v tom mne zaujala místnost s prostřeným stolem. Jak rychle jsem vytlapkala vzhůry, ták rychle jsem byla v místnosti s prostřeným stolem. Prohlédla jsem si několik člobrdů, seznámila jsem se s historií a než jsem se stihla zastavit, vzpomněla jsem si na sklepení. Brzy jsem tlapkala přes nádvoří, pokochala jsem se výhledem, když v tom mne do očadel uhodily tajemné schůdky vedoucí kamsi do hlubin země.

To se ví, nezaváhala jsem ani na okamžik. Jen co jsem schody zmerčila, vydala jsem se na průzkum. Utlapkala jsem jen pár kroků, stlapkala jsem pár schodů a brzy jsem ocitla ve sklepení se spoustou soch, které ježily můj kožíšek.

Takový chládek, jaký panoval ve sklepení, jsem si dlouho přála. Ale sochy, které jsem míjela, mi naháněly strach. I proto jsem sklepením protlapkala rychleji než rychle a bez zavytí jsem se vydala zpátky na nádvoří.

Seděla jsem na nádvoří, přemýšlela jsem, co dál. Budovu po pravé tlapce měla jsem v merku. Druhou část hradu též. Na hradby, kam by se mi tak moc líbilo se vydat, mi byl vstup přísně zapovězen. Když v tom očadla zaznamenala věž nevysokou, místo, kde jsem ještě nebyla.

Rázem jsem byla na všech čtyřech a chvost jsem si mohla ukroutit. S radostí větší než velikou, se zvědavostí viditelnou na míle daleko, přetlapkala jsem nádvoří, vytlapkala jsem pár schodů, prošla jsem dveřmi do věže a s úlekem jsem skočila dlouhý skok, který mne přenesl nad propastí.

Díru hlubší než hlubokou jsem ve věži nečekala. Ale byla tam. Naštěstí zabezpečená sklem. Pod sklem, mnoho metrů pode mnou, kroutil se hladem človíček. Jen co jsem človíčka zmerčila, vzpomněla jsem si na slova kastelána, který cosi vyprávěl o hradní hladomorně. Prý ji najde pouze ten, kdo má očadla na stopkách. A to vám mohu potvrdit.

Hrad Košumberk mne mile překvapil. Mohla jsem prozkoumat každé jeho zákoutí, které je přístupné člobrdům. Mohla jsem si zavýt v podzemí, a dokonce mi svět ležel u tlapek. Mohla jsem si prohlédnout prostřený stůl a nikdo mi neříkal, že se to nedělá. Návštěva tohoto hradu opravdu stála za to a já jsem moc moc ráda, že jsem se sem s člobrdicí vypravila.

A víte vy co, kamarádi? Když jsem tak tlapkala po nádvoří, zkoumala jsem každou skulinku mezi starými zdmi a poslouchala šepot větru v hradních sklepeních, něco ve mně tiše štěklo. Možná to byla inspirace, možná jen radost z dobrodružství. Ale jedno je jisté. Košumberk má v sobě příběh, který si říká o místo v mé připravované knize. Co myslíte, zaslouží si vlastní kapitolu?

Štěky z našich výletů najdete na webu člobrdice janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek na tomto webu nechybí tipy na výlety do měst a obcí, recenze z restaurací, kaváren a ubytování a mnoho dalšího. Budeme rády, když náš web navštívíte ;)

20/05/2026

Dnes vás, kamarádi, zavedu do Betléma. Ale nebojte se, zůstaneme hezky na naše kontinentě. Vlastně zůstaneme i v České republice. Betlém, do kterého vás dnes zavedu, najdete v malém městečku Hlinsko ve východních Čechách.

Den byl jako stvořený pro pořádnou procházku. Na obloze zářil kamarád Puňťa, kolem kterého poletovaly bílé naducané mráčky. Mráčky však dělaly Puňťovy jednu neplechu za druhou. Nejdřív Puňťu škádlily, po chvíli se jej dokonce snažily skrýt. Puňťa s mráčky chvíli bojoval, ale pak si nejspíš řekl, že je stejně brzké ráno a šel raději na kutě, protože jen co se mé já ocitlo ve městě, nebylo po Puňťovi na obloze ani památky. Ale teplo bylo. To se musí nechat.

Chvilku jsem tlapkala rušným městem, ve kterém jsem míjela člobrdu za člobrdou a obchod za obchodem. Protlapkala jsem kolem autobusového a vlakového nádraží, přetlapkala jsem kruhový objezd a park, když se celé mé já ocitlo u zurčící říčky a město kolem mne se jako mávnutím kouzelného proutku proměnilo.

Tentam byl městský ruch. Tatam byli čobrdové. Najednou jsem byla na místě, kde by moderní stavbu jeden pohledal, zato o dřevěné domečky, které znám jen z pohádek, nouze nebyla. Dřevěné domečky byly všude kolem mne. V některých byla dílna, v jiném kavárna či restaurace. Objevila jsem obchůdek s hudebními nástroji, objevila jsem ševcovskou dílnu. Než jsem se nadála, ocitla jsem se na malinkém náměstíčku a nevěděla kudy dál.

Stála jsem na rynku a rozhlížela jsem se vlevo i vpravo. Všude, kam mé očadlo pohlédlo, byly roztomilé dřevěné chaloupky, které hrály všemi barvami. Mezi chaloupkami byly úzké cesty, které vybízely k průzkumu. Cest bylo stejně jako chaloupek a já nevěděla, kterou z nich bych měla prozkoumat dřív. Ale než se má kebule rozmyslela, tlapky se daly do pohybu a dál jsem tlapkala přes mostek neznámo kam.

Utlapkala jsem jen pár kroků, když jsem se ocitla v rozkvetlé aleji. Přímo přede mnou byl obrovitánský medvěd, za ním kůň a spousta člobrdů. To se ví, jak jen jsem medvěda zmerčila, leknutím jsem se posadila. Jak jsem si tak seděla, valila si očadla, štěklo mi, že je tu něco v nepořádku. Ale co to je mi ne a ne štěknout.

Seděla jsem na místě, valila jsem očadla a kebulí se mi honila spousta myšlenek. Medvěda jsem z očadel nespustila. Ale člobrdové v jeho blízkosti mi nešli do kebule. Jak jsem tak na místě seděla a přemýšlela, štěklo mi, že se medvěd ani nepohnul. A co víc, vlastně ani nemrknul. V tu chvíli mi to štěklo.

V mžiku jsem byla na všech čtyřech a mohla jsem si ukroutit chvost. Vždyť medvěd byl dřevěný. Stejně jako člobrdové, kůň a další kámoši. Byla jsem u soch slavného betlémského masopustního průvodu, který tu má tradici již moc moc moc let.

To vám štěknu, kamarádi, tentokrát mne tlapky zanesly na místo ták nevídané, až mne očadla přecházela. Nejdřív domečky jako z pohádky, potom medvěd s člobrdy kolem sebe. Nebýt říčky, která příjemně zurčela do mých ušadel, snad bych ani nevěřila, že tato toulka nebyla krásným snem. Ale je to tak. Betlém existuje. A v dnešních dnech je obzvlášť krásný, jak se můžete sami přesvědčit, až se v mých stopách vydáte.

Štěky z našich výletů najdete na webu člobrdice janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek na tomto webu nechybí tipy na výlety do měst a obcí, recenze z restaurací, kaváren a ubytování a mnoho dalšího. Budeme rády, když náš web navštívíte ;)

19/05/2026

Dnes vás, kamarádi, zavedu k pozůstatkům kostela sv. Prokopa, ke kterým mne tlapky zanesly, když jsem se po boku člobrdice toulala napříč naší vlastí.

Bylo brzké ráno jednoho nevšedního dne, kdy jsem se probudila na zřícenině hradu. Puňťa už zářil na obloze, po mráčcích nebylo vidu ani slechu. Tento krásný den jsem se rozhodla nevěnovat strašení, ale vyrazit na pořádný výlet. A jak jsem si umanula, tak se i stalo. Po snídani jsem naskočila do Volváka a než jsem se nadála, už jsem vyskakovala na zelené louce nedaleko Krupky, kde mne do očadla padla stavba nevídaná.

Jen co jsem prazvláštní stavbu zmerčila, nelenila jsem ani minutku. Našponovala jsem ušadla, promrkala očadla, famfrňákem jsem několikrát zhluboka zavětřila a než se člobrdice zmohla cokoli říct, už jsem svištěla napříč loukou vstříc novému dobrodružství.

Usvištěla jsem mnoho kroků, když v tom jsem se ocitla u památníku. Památník byl neveliký. Za nevysokou zídkou merčila jsem březový kříž a pamětní desku, která připomíná oběti pochodu smrti. Protože kolem památníků bylo mnoho cedulí, které mi zapovídaly možnost prozkoumat památník zblízka, nechala jsem památník památníkem a svištěla jsem dál, vstříc svému velkému cíli.

Stavba nevídaná, která mne zaujala na blízké louce, byla s každým mým krokem větší a větší. Čím větší stavba byla, tím větší dobrodružství můj kožíšek věštil. Čím větší dobrodružství můj kožíšek větřil, tím více detailů bystřily mé oči. Už z dálky daleké všimla jsem si tajemného okénka na masivních dveřích, za kterým byla vidět kamenná zeď. Všimla jsem si malého kříže nad vchodovými dveřmi. Ale místečko, které by mne vpustilo dovnitř, to ne a ne objevit.

Tlapkala jsem kolem kamenných zdí a očadla jsem si mohla vykoukat. Všímala jsem si detailů kamenné stavby, všímala jsem si malých ozdob. Utlapkala jsem mnoho kroků, když v tom mne tlapky donesly k robustní kovové mříži, za kterou jsem zmerčila místo nevídané.

Za robustní kovovou mříží zmerčila jsem obrovitánskou loď bývalého kostela. V lodi byly ukryté kamenné pozůstatky sloupů, soch i balvany, které teprve nedávno spadly z kostelní zdi. Merčila jsem i prostor částečně oddělený zdí. Ale vstup, který by mi dovolil prozkoumat místo zblízka, jsem neobjevila.

Několikrát jsem obsvištěla bývalý kostel svatého Prokopa, nevěříc svým očadlům. Jak se mohlo stát, že z kostela zbyly pouze obvodové zdi? Vždyť v dávné historii byl tento kostel hojně navštěvován. Dokonce ještě v 17. století bývala u kostela malá obec Kirchlice, jejíž dominantou byl právě tento kostel.

Z obce Kirchlice se do dnešní dní dochovala pouze místní zřícenina kostela svatého Prokopa a pár informací o jejím bytí. Ale to je vše. Na blízké louce není po bývalé obci ani památky. Ani pamětní kámen tu nenajdete. Vlastně se zdá, jako by tu nikdy žádná obec nebyla.

Až se vydáte v mých stopách, kamarádi, zastavte se tu. Zřícenina kostela svatého Prokopa je sice místo malé, ale krásné a tajemné. Dokonce tak tajemné, že když se tu zastavíte a necháte čas jen tak plynout, možná si představíte, jak tu lidé kdysi žili a pracovali.

Co myslíte, kamarádi, měla by se zřícenina kostela sv. Prokopa objevit v mé připravované knize? Chtěli byste se o ní dozvědět něco víc a nechat si vyprávět dnes již zapomenuté příběhy?

Štěky z našich výletů najdete na webu člobrdice janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek na tomto webu nechybí tipy na výlety do měst a obcí, recenze z restaurací, kaváren a ubytování a mnoho dalšího. Budeme rády, když náš web navštívíte ;)

18/05/2026

Dnes vás, kamarádi, zavedu k bývalé štole, ke které mne tlapky zanesly, když jsem se toulala Horažďovickem. Prý je možné, že se ve štole přibližně v 15. století těžilo zlato. Ale tato domněnka se zatím potvrdit ani vyvrátit nepodařila. Co se však s jistotou ví, je, že štola sloužila k uskladnění výbušnin, které se používaly při stavbě blízké železnice.

Byl krásný den a já jsem se po boku člobrdice toulala Horažďovickem. V merku jsem měla spoustu krásných míst, včetně Horažďovic samotných. Ale v kožíšku jsem měla ještě tolik sil, že se mi dom nechtělo. Tlapkala jsem proto dál, zvědavá, kam mne tlapky ještě zanesou.

Tlapky mne nesly po měkoučké cestě nádhernou přírodou. Všude, kam jen mé očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Buk rostl vedle buku a já si nad jejich krásou mohla očadla vykoukat. Pozorovala jsem jejich statné kmeny, prohlížela jsem si jejich větve, které se co nevidět zazelenají a buky dostanou parádní korunu.

Tlapky mé nesly mne po rovince, která se brzy změnila v pořádný sešup. Pod sešupem cesta má prudce uhýbala vlevo. Na poslední chvíli jsem zahnula a k mému překvapení jsem dál tlapkala ze sotva znatelného kopečka.

Utlapkala jsem jen pár kroků, když jsem si všimla kolejí, které vedly jen mrňousek pode mnou. Na chvilku jsem se zamyslela, zda pojede mašinka, když v tom se celé mé já ocitlo před chytrou tabulí, která vyprávěla cosi o Prácheňském kraji a která zmiňovala výbušniny, zlato a štolu.

Jen co jsem uslyšela slovo štola, radostí jsem si povyskočila. Štoly mám moc moc ráda. Jsou to hodně tajemná místa. Mnohdy jsou tajemnější než samotné zříceniny. A na rozdíl od zřícenin se hůře hledají. Najít takovou štolu je opravdu výzva a já má výzvy moc moc ráda.

V mžiku jsem měla všechny smysly v pohotovost. Famfrňák byl zavětřen, ušadla byla zaposlouchaná do zvuku přírody. Očadla byla promrkaná, zaostřená a se zvědavostí mi vlastní rejdila po blízké skále a píď po pídi hledala něco, co by alespoň malilinkato štolu připomínalo.

Už jsem měla skálu v merku, ale po štole nebylo ani památky. Že by se chytrá tabule mýlila? Tomu jsem moc nevěřila. Nezbylo mi nic jiného, než dát pokyn k pohybu mým čtyřem tlapkám, které se tajemné štoly také nemohly dočkat. Utlapkala jsem jen pár kroků, protlapkala jsem zatáčkou. Užuž jsem se chystala k dalšímu kroku, když v tom jsem po mé levé tlapce zmerčila úzká kovová vrátka. Na vrátkách byla dvě kladiva, symbol štoly.

To vám štěknu, kamarádi, jen co jsem kovová vrátka zmerčila, radostí jsem si povyskočila. Skočila jsem jen pár kroků a byla jsem přímo u vrátek. Bohužel jsem záhy zjistila, že jsou vrátka zavřená. Přitom štola tolik sváděla k průzkumu.

Do štoly jsem se nepodívala, ale když tak na tento výlet vzpomínám, asi je to tak i dobře. Vždyť ve štolách prý žijí permoníci a potkat samotného permoníka prý není jen tak. Navíc štoly jsou často opředené tajemnými příběhy. Že by tato štola žádný tajemný příběh neměla? Na to bych se nespoléhala.

Štěky z našich výletů najdete na webu člobrdice janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek na tomto webu nechybí tipy na výlety do měst a obcí, recenze z restaurací, kaváren a ubytování a mnoho dalšího. Budeme rády, když náš web navštívíte ;)

15/05/2026

Dnes vás, kamarádi, zavedu na Ostrov. Ale nebojte se, nebude to ostrov v oceánu plný rumu a pirátů. Já vás zavedu na Ostrov obklopený Otavou, na kterém bydlí moc moc mých kámošů.

Byl krásný den a já jsem se po boku člobrdice toulala Horažďovickem. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, kterému dělaly společnost bílé naducané mráčky. Vlahý větřík vanul a příjemně šuměl v korunách stromů. Ptáčci mi do kroku pěli ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. A já jsem byla ten nejšťastnější chlupáč pod sluncem.

Tlapky mne nesly po měkoučké cestě nad řekou Otavou. Zaposlouchaná do jejího zurčení jsem tlapkala tempem krok sun krok a pod fousky jsem si poštěkávala, jaký máme krásný den. Nikam jsem nespěchala. Užívala jsem si každý krok. Když v tu chvíli jsem jen mrňousek před sebou zmerčila lávku vedoucí kamsi.

To se ví, nedalo mi to. Kopla jsem do vrtule a s radostí mi vlastní jsem vyrazila kupředu. Svištěla jsem k lávce rychleji než rychleji. Ušadla mi plápolala na kebuli, chvost měl co dělat, aby vyrovnal i sebemenší zatáčky. Usvištěla jsem mnoho kroků, přesvištěla jsem lávku. Skočila jsem pár dlouhých skoků a rázem se celé mé já ocitlo v osvěžující vodičce.

Jak jen jsem do vodičky hupsla, zase jsem z ní vyhupsla. Vodička byla ták osvěžující, až jsem se musela zahřát. Svištěla jsem po měkoučké cestě kamsi mezi stromy, když v tom jsem po své levé tlapce objevila domeček pro skřítky. Ale po skřítcích nebylo ani památky. Kde jen jsou, musela jsem zjistit.

Se zvědavostí mi vlastní svištěla jsem po cestě dál. Usvištěla jsem jen pár kroků, když v tom se po mé pravé tlapce objevila Šumavěnka, která po svém boku měla samotného Šumavouse. Ale ani oni nevěděli, kam se skřítci poděli.

Své hledání jsem nechtěla vzdát. Svištěla jsem proto po cestě dál. Usvištěla jsem mnoho kroků, když se cesta má rozdělila ve dví. Na místě, kde se cesta dělila, objevila jsem trůn. Na trůnu nebyl ani král, ani trpaslíci. Bez rozmýšlení kudy kam jsem se vydala dál cestou vlevo.

Usvištěla jsem jen pár kroků, když v tom mi cestu zkřížil zajíček. Kde ten se tu vzal, bylo mi záhadou. Stejnou záhadou, jakou mi stále byli trpaslíci. Od zajíčka jsem svištěla po cestě dál. Narazila jsem na bobra i na včelky, potkala jsem chytrou sovu a dokonce i medvěda. Když jsem potkala medvěda uvnitř stromu, nedalo mi to, a zkusila jsem na něj štěknout. Doufala jsem, že mi o trpaslících něco poví. Ale medvěd mlčel.

Že vám můj dnešní štěk připomíná spíše pohádku než toulku, kterou byste mohli zažít? Ani se vám nedivím. Ale věřte tomu, nebo ne, Ostrov u Horažďovic je opravdu pohádkový. Kromě spousty zvířátek tu opravdu můžete narazit i na Šumavouse a Šumavěnku. Jen jak je to s těmi skřítky, těžko štěknout. Jejich domeček jsem objevila. Ale na skřítky jsem nenarazila. Kdo ví, třeba vy budete mít větší štěstí.

Štěky z našich výletů najdete na webu člobrdice janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek na tomto webu nechybí tipy na výlety do měst a obcí, recenze z restaurací, kaváren a ubytování a mnoho dalšího. Budeme rády, když náš web navštívíte ;)

14/05/2026

Dnes vás, kamarádi, zavedu na místo ták netradiční, že si možná budete myslet, že neexistuje. Zavedu vás mezi skřítky a mochomůrky, které jsem objevila na břehu řeky Otavy, když jsem se toulala Horažďovickem.

Den byl jako stvořený pro pořádnou procházku. Na obloze zářil kamarád Puňťa a svými paprsky zahříval zem. Kolem Puňti poletovaly bílé naducané mráčky a Puňťu pořádně škádlily. Puňťa se však nedal. Proháněl mráčky svými hřejivými paprsky, díky čemuž se na zemi začala odehrávat hra světel a stínů, která se zažije jen málokdy.

Tlapky mne nesly po měkoučké cestě skoro po rovince. Občas jsem vytlapkala sotva znatelný kopeček, občas jsem sotva znatelný kopeček stlapkala. V tlapkách jsem měla mnoho kilometrů, v kožíšku jsem měla průzračnou vodičku z blízké Otavy. Ale unavená jsem nebyla. Ba naopak. Byla jsem moc ráda, že se mohu toulat a užívala jsem si každý krok.

Tlapky mne nesly parádní přírodou. Chvilku jsem tlapkala lesem, chvilku jsem tlapkala podél pastviny. Když to šlo, hupsla jsem do vodičky, když jsem objevila lázně, dala jsem se do láznění. Cesta má šla mi krásně od tlapek, když v tom jsem v dáli ne moc daleké zmerčila mochomůrky. Co je tohle za šlendrián, musela jsem zjistit.

Našponovala jsem ušadla, promrkala očadla a famfrňákem jsem se několikrát zhluboka nadechla. Než se člobrdice zmohla na slovo, kopla jsem do vrtule a s rychlostí a zvědavostí mi vlastní vyrazila jsem kupředu. Svištěla jsem k muchomůrkám rychleji než rychle. Ušadla mi plápolala na kebuli, chvost měl co dělat, aby vyrovnal i sebemenší zatáčky. Usvištěla jsem mnoho kroků, skočila pár dlouhých skoků a v mžiku jsem byla u svého cíle.

Byla jsem u mochomůrek a očadla mi málem vypadla z kebule. To, co se mi v dáli daleké zdálo jako šálení zraku, byla realita. Já jsem opravdu byla u mochomůrek. Dokonce jsem byla na místě, kde byla mochomůrka vedle mochomůrky.

Tlapkala jsem mezi mochomůrkami a nestačila jsem valit očadla. Když už jsem si začala poštěkávat, že mne nic nepřekvapí, objevila jsem trpaslíka, jak jinak, než s mochomůrkou. Kousek od trpaslíka objevila jsem dalšího trpaslíka a pak ještě několik dalších. K mému překvapení jsem objevila i kámošku žabku, spoustu berušek, ale největším objevem byl narozeninový dort, který jsem vyčmuchala na malé vyhlídce.

To vám štěknu, kamarádi, že jsou Brdy pohádkové a je v nich možné všechno, to už dávno víme. Ale že se mezi Brdy a Šumavou ukrývá ráj trpaslíků a mochomůrek, o tom jsem neměla ani tušení. Ale teď už tušení mám. Vlastně to není tušení. Je to fakt. Tak až nebudete vědět, kam by, vezměte to podél Otavy do Horažďovic. Uvidíte, že budete valit očadla minimálně tak, jako jsem je valila já.

Štěky z našich výletů najdete na webu člobrdice janulanatoulkach.cz. Kromě štěků z našich toulek na tomto webu nechybí tipy na výlety do měst a obcí, recenze z restaurací, kaváren a ubytování a mnoho dalšího. Budeme rády, když náš web navštívíte ;)

Tuláčci

26/05/2026

25/05/2026

22/05/2026

21/05/2026

20/05/2026

19/05/2026

18/05/2026

15/05/2026

14/05/2026

Adresa

Internetová stránka

Upozornění

Kontaktujte Společnost

Odkazy

Sdílet

Kategorie