13/05/2026
S mámou do Asie
Část pátá: Vlakem nevlakem, s pasem nepasem!
„Mnoho lidí si myslí, že Taiwan je malý. Já jim obvykle odpovídám: Už jste ho viděli celý?“
Chi Po-lin, režisér (tvůrce dokumentu Beyond Beauty: Taiwan from Above)
A to je přesně důvod, proč se dnes s mámou oddělíme. Zatímco Naam s Nishou poletí zpátky do Thajska, my si koupíme vlakopas a projedeme Taiwan kolem dokola. Máme dnes jediný úkol, a to dostat se do večera do Hualienu. Vlakem by to mělo být dvě, možná dvě a půl hodiny. Mně to ale takhle přišlo zbytečně přímočaré, a tak jsem tento skromný plán upravil o zastávku na nejvýchodnějším místě Taiwanu. Je hezky a máma by si už určitě ráda zaplavala v moři.
Nemusíme se nikam honit, takže jsme se domluvili, že hotel opustíme nějak lehce po desáté ráno. Ještě předtím jsem ale do sebe musel hodit paralen grip, protože to, čeho jsem se večer obával, se ráno dostavilo už v plné síle. Jak se najednou hodil ten mámin keramický hrnek na horký léčivý nápoj! Vyrazili jsme rovnou na nádraží a protože s sebou taháme dva kufry, které s sebou tahat vlastně nechceme, vymysleli jsme skvělý plán, že je necháme v úschovně.
Všiml jsem si totiž, že tady to je box vedle boxu, tak ty jejich služby vyzkoušíme také. Snažil jsem se vyčíst z návodu, jaká je vlastně maximální možná doba uložení, doptával jsem se i kolemjdoucích a nakonec jsem zjistil, že maximum je 6 dní, pak to někdo z údržby odnese jinam a musí se to nějak dořešit jinde. Je pátek a my tu chceme ve středu být zpátky, nachystaní na čtvrteční odlet do Bangkoku, takže mi to přijde OK. To by mělo stačit. Použili jsme tu největší skříňku, co jsme viděli, a šupli do ní oba naše kufry. Chtělo to po mně 60 TWD okamžitě a zbytek až při vyzvednutí. Vylezl mi takový papírek s PINem na odemčení. Máma se hned ptá, jaké máme to číslo, ten PIN, a tak jí jen odsekávám, že to je irelevantní, protože šestimístné číslo si snad nebudeme celou tu dobu pamatovat, ne? Namísto toho jí ukazuji důmyslnější metodu, a to uschování papírku rovnou teď hned na bezpečné místo do mojí dokladovky hned za platební kartu. A pro uklidnění jí říkám, že jí ten papírek nechám teda ještě vyfotit, ale až večer na hotelu a ať ho teď hlavně necháme uklizený tam, kde je. Tam se nemůže ztratit.
Pokračujeme k pokladnám vlaků a já už vím, pro co jdeme. Na Taiwanu jsou minimálně dva typy globálních pasů na vlak: na ty vysokorychlostní, který je o dost dražší a na méně dní, a pak na ty pomalejší, regionální vlaky, které staví všude a pas je až na 5 dní. Už doma jsem se díval na mapu železnic a vysokorychlostní vlaky tady jezdí na jediné trase, a to na západní straně ostrova mezi Taipeií a Kaohsiungem. Z toho mi vyplynulo, že bychom ho v prvních dnech na východě stejně nevyužili, a šel jsem proto rovnou pro dva TR pasy na regionální vlaky, a to rovnou na 5 dní. Jeden vychází aktuálně na 3 200 TWD, tzn. nějakých 2 200 v českých. Vytahují platební kartu a máme vyřešeno.
Zbaveni kufrů, vybaveni pasem, vyzvedáváme kafe u stánku a jdeme čekat na nástupiště. Vlak do Hualienu jede ve 12:00, takže máme nějakých 40 minut do odjezdu. Prošli jsme přes turnikety, kde to šlo překvapivě hladce (někde bývá totiž problém s pasy, protože to očekává standardní jízdenku na konkrétní vlak, ale naštěstí to není zdejší případ), až na mamku, kterou to nechtělo pustit dovnitř a pomohlo až pootočení plného kelímku s kafem do vodorovné polohy. A to proč, toto?🤣
Vykřikl jsem jen: „Mami, kafe!“, turniket se pootočil a máma už je také v placené zóně se mnou. Zajímavé.
Při čekání jsem si všiml, že tu mají všude vyznačeno, kde na nástupišti přijede ten který vlak, a tak jsem nás zvedl a posunuli jsme se mezi těch více lidí, kteří už věděli, kam se postavit. Narozdíl od nás. Na to, že tu projíždí samé regionální vlaky, tak vypadají spíše jako Pendolino. To bude jízda, říkám si. Tři minuty před dvanáctou dorazil náš Puyuma Express. Nevíme, kam si sednout, tak jsme našli první volná místa a tam jsme se posadili. Jenže jsme ještě ani nevyjeli a mně už vyhazuje cestující s místenkou. No nic, instruuji mámu, ať sedí, že si najdu nějaké jiné místo, než se uvolní něco společného. Vypadá to sice, že je to zcela zaplněné, ale nakonec jsem našel jednu volnou sedačku a dokonce u okénka. Už jen zvednout tu paní ponořenou v jídle. Zkouším to jednoduše, že si tam chci prostě sednout, a ukazuji svůj pas. Ale té její čínštině vůbec nerozumím. Ani když se na mě otočil další pán a zkouší na mě čínštinu z jiného úhlu. Tak jsem to zkusil více dramaticky, ukazuji jí svůj pas co nejblíže očím, což je zároveň velmi blízko jejímu jídlu, a rukama jí vysvětluji, že můžu sedět kdekoliv. Teda jako kdekoliv je zrovna volno a to je tady vedle ní. Přestala na chvíli baštit, zvedla se a já mohl konečně zaplout do té pohodlné sedačky.
Poseděl jsem si přesně jednu zastávku. Přišel vybavenější týpek, ukazuje mi místenku a tak se bez diskuze zvedám. Jdu kolem mámy, beru si svůj batoh a říkám jí, že jdu zkusit štěstí jinam. Ať sleduje WhatsApp, kdyby něco, a že vystupujeme ve Fulongu zhruba za hodinu. Ten vlak byl ale plnej i v dalších vagonech, a tak jsem dočasně rezignoval a utábořil se v uličce u hajzlíků. Trvalo to přesně do další zastávky a připojila se ke mně i máma s batohem. No nic, není to dlouhá cesta, tak to vydržíme tady v uličce, říkám jí. Nevydrželi... Po chvilce přišla paní průvodčí a já jí podávám naše pasy. Nejprve jsem myslel, že tady podle ní nemůžeme stát, a tak jsem ji začal ubezpečovat, že za chvilku vystupujeme, že to zvládneme. Jsme zvyklí. Ale pak mi to vysvětlila polopaticky tak, že na tenhle vlak náš pas neplatí. Cože? Vůbec jsem to nechápal...
Prý si máme hned na další stanici vystoupit a počkat na regionální vlak. Nehádám se, přijímám, jen se jí ještě snažím ukecat, že jedeme opravdu jen pár stanic a hned ve Fulongu vystoupíme a nikdy víc si tuto neukázněnost na tchajwanských železnicích nedovolíme. Na to jen odpovídá, že by nám měla dát pokutu. A to zase není nutné... když to říká takhle hezky, tak my si přeci rádi vystoupíme.
V 12:30 jsme na lavičce perónu někde v Badu a čekáme na další vlak. Měl by jet prý za necelých 20 minut. Jsem vnitřně neskutečně naštvaný, chápu místenky, ale že máme pas, kterej je nám možná k ničemu? Protože až tak detailně jsem ty typy vlaků nezkoumal a skoro bych dal i ruku do ohně za to, že pak z Hualienu do Kaohsiungu to bude stejný typ vlaku. To by byl skvělý výlet vlakem, do kterého se nedostaneme. Naštěstí si hned poté vzalo slovo mé pozitivní já, které řeklo jen: Wow, jeli jsme půl hodiny vlakem, ve kterém jsme neměli vůbec co dělat, a ani nám za to nedala pokutu. Hustý!
Ve 12:47 přijíždí náš regionální vlak a jen co otevřel dveře, je nám jasné, že tady je plno i bez nás. Že by všichni cestovali kvůli zítřejšímu dni dětí? Musíme holt počkat na další vlak a hlavně věřit v úspěch. A ten se dostavil. Ve 13:10 přijíždí další regionální vlak, kontroluji raději, jestli opravdu jede tam, kam potřebujeme, a nakonec do něj nastupujeme. Ještě před druhou odpolední jsme ve Fulongu, kde přestupujeme na autobus 856 do Makangu, kde jsme asi za 20 minut.
A jsme tady. Na nejvýchodnějším místě, odkud už se dá dívat na moře a někde v dáli na japonské ostrovy.
Cape Santiago (Mys San-ťia-pej) - jméno tomuto místu dali Španělé v roce 1626, když kolem proplouvali – pojmenovali ho Santiago. Stojí tu nádherný bílý maják, kterému se přezdívá „Oko Taiwanu“. Toto místo je symbolickým začátkem španělské koloniální historie na ostrově.
Nicméně tu dost fouká a že by tu člověk chtěl strávit odpoledne, to také ne. Vysílám proto alespoň mámu do moře, jestli to chce zkusit tady, a já zatím budu hlídat batohy. Ani to ale nevyšlo, protože tady je to vhodné tak pro chytače krabů, možná rybáře, na plávání tu nejsou ideální podmínky. Poslední autobus odtud na vlak jede v 16:30 a tak navrhuji, že si tu sedneme do restaurace a dáme si nějakou rybí baštu.
Měl jsem vyhlídnuté krevety, ale mámě se nějak zachtělo kraba. Vybavil jsem si, jak je krab náročný na loupání a vůbec se mi do toho nechtělo a tak jsem se mámy raději ještě dvakrát zeptal, jestli to s tím krabem opravdu myslí vážně? Myslí, bohužel... a mně bohužel vůbec nedošlo, že máma netuší, v jaké formě toho kraba dostaneme. Klasickej asijskej hotpot, jen v camping verzi. Takže nám přinesli plynový vařič, na to umístili hrnec s vodou, do té namačkali zeleninu a úplně navrch dali komplet celého kraba. A pokud neumřeli, tak tam toho kraba vaří dodnes...
Už když nám to přinesli, ujistil jsem se, že je to opravdu ono a že na to dneska nemám vůbec náladu. Navíc mi přestal zabírat paralen a mně tak začala být víc a víc zima. Nechal jsem proto mámu, ať si s tím krabem pohraje a jen se občas podíval a musel se smát. Seděli jsme s tím totiž venku a ten vítr nám téměř zhasínal plynový vařič. Po nějaké půlhodince, možná déle, si toho všimla servírka a přinesla nám plechovou stěnu proti větru. Konečně to vypadá, že se ta voda trochu ohřívá. Nicméně musím mámu zklamat, ten krab musí zčervenat, aby se dal jíst. Zatím je to úplně syrový. Naštěstí nás po další chvilce servírka vysvobozuje a přemísťuje nás dovnitř na právě uvolněný stůl. Pohled na mámu, jak opět bojuje s hůlkami a tentokráte i s krabem, je k nezaplacení. Ale poprala se s tím narozdíl ode mě, který to zabalil už před více než hodinou.
Přišel čas se trochu probrat a nastudovat jak dále. Měli jsme možnosti vrátit se zpátky do Fulongu, odkud jsme přijeli, a pokračovat podobným vlakem dále. A nebo nastoupit na druhý bus, jet dále ve směru naší cesty a přeskočit na vlak hned za tunelem v Shichengu. Ta představa, že vystoupíme na nějaké další vlakové zastávce uprostřed něčeho a budeme doufat, že přijede vlak, do kterého můžeme nastoupit a ten vlak nebude plný, když je pátek a zítra je nějaký ten jejich den dětí, všechno to mě vzhledem k mému dnešnímu stavu tak vyčerpávalo, že jsem rozhodl jinak. Ten bus jede pobřežní cestou dál až do Jiaoxi. Pojedeme tam, těch pár dolarů na to obětujeme a budeme mít jistotu, že jsme u nějakého většího nádraží a když ne rovnou do Hualienu, určitě se tam postupně přes Yilan dostaneme.
Vyrazili jsme busem v 16:30 za 60 TWD až do Jiaoxi a téměř celou cestu jsme měli skvělý výhled na Želví ostrov.
Bohužel nás nevyhodil úplně u nádraží, takže jsme se ještě trochu prošli po hlavní, ale v šest večer jsme u nádraží v Jiaoxi. Rovnou procházíme s pasy dovnitř a hledáme nějaký vlak směr Hualien. Nastoupili jsme do prvního vlaku, který vypadal, že by tam mohl jet, ale po diskuzi s cestujícími jede přesně na druhou stranu a my musíme rychle ven, aby se to s námi hlavně nerozjelo.
Sedíme na lavičce na nástupišti a já mám konečně dobrý nápad. Vzal jsem pasy, mámu tady nechal hlídat batohy a doběhl jsem na pokladnu zjistit, jestli nám nějak nepomůže dostat se do následujícího vlaku, co jede v 18:20. Dobrá zpráva je, že pokladní tvrdí, že tím vlakem na náš pas jet můžeme. Špatná zpráva je, že je bohužel vyprodaný. A co další vlak, kdy jede něco dalšího do Hualienu? Ukazuje mi další ve 20:10, ale vypadá, že se mu na tom něco nelíbí. Ale mám počkat, něco zkusí. Po pár minutách to pro nás vyrobil, nějak nás umístil do vlaku ve 20:10. Jdu tyhle dobré a špatné zprávy předat i mámě na nástupiště. Stejně jako já už by tady nejradši seděla ve vlaku dále, ale co se dá dělat. Máme téměř dvě hodiny a tak se jdeme zatím najíst. V Hualienu budeme až ve 22:00, takže už se nám toho moc chtít nebude a hlavně to bude asi hodně pozavírané už. Našli jsme nějakého místního smažiče kuřat, a tak jsme se mu tam rozložili ve stánku a nějak jsme to tam přečkali.
Naštěstí hotel jsem vybral strategicky u nádraží, ale musím tam napsat, že přijedeme později. Check-in mají do 22:00, tak ať tam na nás ještě těch pár minut počkají. Máma měla preferenci s okny po té kobce bez denního světla, kde jsme spali čtyři noci v Taipeii, a tak jsem tentokrát sáhl po větším luxusu a budeme to mít i s denním světlem. Ale za větší peníz, dodávám já. Už před odletem jsem mámě sliboval, že si nemusí tahat tolik oblečení s sebou, protože se mnou to není nějaký týden v rezortu, ale budeme spát tam, kde místní, a tím pádem budeme moct prát v prádelnách, jak to na cestách běžně dělám (pokud to teda neperu v umyvadle). Kolem našeho hotelu byly takové prádelny hned tři a jedna ještě cca hodinu otevřená. Vyrazili jsme tam, máma překvapená, co se dá na cestách řešit, a měli jsme půlhodinku, než se nám to dopere. Prošli jsme se nočním městem, nakoupili ještě noční zob ve FamilyMartu a kolem půlnoci byl čas tak akorát na to jít si po nakonec ne tak jednoduchém dni lehnout.
Na zítra ještě musím vymyslet, jak naložíme s Taroko.
