Do světa

Do světa Cestováním za poznáním...

Jak prožíváte vlastní narozeniny? A narozeniny svých blízkých?Vzpomínám, že za mých školních let jsme na prvním stupni v...
22/02/2021

Jak prožíváte vlastní narozeniny? A narozeniny svých blízkých?
Vzpomínám, že za mých školních let jsme na prvním stupni vždy nosili v den svých narozenin do školy velký kornout plný dobrůtek a hostili jsme spolužáky. Byla to moje oblíbená tradice, protože mě těší se dělit o dobrůtky, ale hlavně se zhruba dvacetkrát do roka dělil někdo jiný! Nevím, jestli malé děti ještě nosí kornouty, ale děti ode mě ze třídy většinou přinesou aspoň pytlík s něčím na zub. Mně nejvíc chutnají všechny druhy gumídků nebo sladké karamely, ale nepohrdnu ani bonparem, kyselou bombou nebo čokoládkou. Ve třídě, když není zrovna světová apokalypsa, mám i já krabici bonbónů – pro ně. Když má některé z dětí narozeniny, což máme napsáno ve společném kalendáři, dostane bonbón ode mě a společně oslavenci všichni popřejeme. Když je ale apokalypsa a děti do školy nechodí, užírám bonbóny z krabice během chvil prokrastinace já a musím zahanbeně přiznat, že jich tam po roce na distanční výuce už moc nezbývá. Vraťte děti do škol!
Dnes je 22. února, předvečer mých narozenin. Loni přesně touhle dobou moje kroky vedly k nocležišti pod Cerro Chaltén, horou známou u nás spíš pod jménem Fitz Roy, v argentinské části Patagonie. Nechat si ujít východ slunce na vyhlídce pod majestátním kolosem by mě ani ve snu nenapadlo, takže po večerním relaxu, západu slunce a následném budíčku ve tři ráno začal výstup na vrchol. Znáte tu scénu z Návratu krále, kde se Frodo, chlupy na hobitích nohách už úplně orvané, z posledních sil drápe na horu Osudu? Tak přesně takhle si ten výstup představte. Co by ale člověk (nebo hobit) neudělal pro záchranu Středozemě – a cool oslavu vlastních narozenin? No řekněte sami, jestli to stálo za to. Bonbón mi na vrcholu sice nikdo nedal, ale vlastní kafe a snídaně mi to vynahradily na celé čáře. Zítra ode mě prosím všichni přijměte virtuální bonbón z mého online kornoutu. Díky, že jste! Frodo.

Minulý týden proběhla internety kočička. Viděli jste ji? Americký právník sice v online soudním jednání všem tvrdil, že ...
17/02/2021

Minulý týden proběhla internety kočička. Viděli jste ji? Americký právník sice v online soudním jednání všem tvrdil, že není kočka, ale to mu stejně nikdo nevěřil. Jak to dopadlo, jsme už neviděli, ale traduje se, že si o chvíli později zapnul ten správný filtr (lidský) a předstírání člověka bylo nakonec úspěšné. Mě na tom celém ale od té doby upřímně mrzí, že distanční výuka na naší škole neprobíhá přes platformu Zoom, ale přes Teams. Ty totiž tyhle super filtry nemají! Distanční výuka by ve vší té zoufalosti, ve které se neustále plácáme, byla najednou mnohem veselejší. Líbilo by se mi na chvíli vyměnit hory administrativy, povídání se sociálkou, naštvané a utahané rodiče, naštvané a utahané děti, naštvané a utahané kolegy a kolegyně a neustále vypadávající internety a chroustající mikrofony za pokec se zvěřincem.
„Hlásí se koala, tak šup, povídej! Fenku, nevyrušuj, a gorila nebude svačit rohlík s uherákem. Klokane, okamžitě se sobem a tučňákem přestaňte pařit Minecraft a začněte dávat pozor! A lama si, prosím, vypne mikrofon, dělá mi to tu ozvěnu.“
Na severu Chile, vysoko v poušti Atacama v nadmořské výšce okolo 4200 m. n. m., se nachází gejzírové pole. Jde o největší gejzírové pole na jižní polokouli a třetí největší na světě – větší jsou už jen ta v Yellowstone a na Kamčatce. Chcete-li si ho věru královsky užít, čeká vás vstávání před čtvrtou ráno, abyste se na náhorní plošinu dostali před východem slunce, rozdýchali výškový rozdíl (a nepoblili se). Podívaná je to pak ale vskutku majestátní. Země vedle vašich kroků probublává, krystaly soli se třpytí fialovými barvami, z pouštní krajiny se kouří a nad vrcholky zasněžených hor pomalu stoupá slunce. Ač v poušti, teplota brzy ráno nesahá mnoho nad bod mrazu a jediné, co vře, jsou gejzírové prameny. Podobně jako se asi vařila hlava kočičímu právníkovi, který se snažil najít lidský filtr, až se z něj kouřilo.

Je v pořádku, když učitelé lezou s dětmi do postele?Hele, já nejsem úchyl. To jen aby bylo jasno. Ale v pátek j...
22/12/2020

Je v pořádku, když učitelé lezou s dětmi do postele?
Hele, já nejsem úchyl. To jen aby bylo jasno. Ale v pátek jsme opravdu s dětmi vlezli do postele. Měli jsme totiž vánoční besídku, která pod vlivem okolností musela proběhnout online. A tak jsme si vzali online pyžama, namazali si online vánočku online máslem a zalezli v našich oddělených online domovech do online postelí. A navzdory tomu, že všechno je jiné a to, na co jsme byli doposud zvyklí a na co se děti těšily, se konat nemohlo, dobrá nálada se šířila přímo virálně!
Vánočně ozdobená palma je prostě divná. Nejsem sice vyloženě Grinch, ale nejsem ani vánoční maniak. Některé věci jsou ale na Vánocích fajn. Líbí se mi, jak stromky voní, a svařák se prostě pije líp v zimě než ve třicetistupňovém vedru. Zkušenost s Vánocemi, které byly takhle jiné, ale mám. Jsou to čtyři roky, kdy se mi podařilo zažít Vánoce pod palmami, snídat místo cukroví ananas a guacamole a vidět Santu navlečeného v červeném kožichu běhat po karibské pláži. Bylo to vskutku zajímavé. I když mi víc sedí jehličnaté stromky než palmy, asi by mi nevadilo si to letos zopakovat. No nic, tak třeba za rok. Třeba nebude všechno tak divné a jiné. A třeba jo. Uvidíme. Každopádně vám všem přeji, abyste mezi sebou a svými blízkými šířili jen tu dobrou náladu!
Co máte na Vánocích rádi nebo naopak neradi vy? Je vánoční palma divná? A už jste měli online vánoční besídku?

Dnes celosvětově vypadl Google a chvíli to vypadalo, že apokalypsa tohoto roku je slavnostně završena. Pojďme si tedy ch...
14/12/2020

Dnes celosvětově vypadl Google a chvíli to vypadalo, že apokalypsa tohoto roku je slavnostně završena. Pojďme si tedy chvíli povídat o tom, co se nám poslední dobou podařilo! Vykopávám:
✔️ Povedlo se mi proklikat se mýtickým systémem IKEA e-shopu a dokončit objednávku, ačkoliv urban legendy pravily, že je to nemožné. Ve středu budu mít konečně novou postel (a na rozdíl od minule mě napadlo koupit si k ní pod matraci i rošt)!
✔️ Mango zachráněno ještě předtím, než shnilo.
✔️ Přišla za mnou krásná a zajímavá pracovní nabídka/příležitost. Těším se moc!
✔️ Sedmá bé pochopila princip shody přísudku s podmětem.
✔️ Fíkus má nový list.
✔️ Kafe.
Bydlím na strašně hnusném sídlišti. Skutečně, jakkoliv optimisticky se na to snažím dívat, nejde to popsat jinak. Kousek od něj se ale nachází i jiné, o trochu méně hnusné sídliště, kde bydlí a kde tak ve vzpomínkách bydlí i moje dětství. Během probíhající apokalypsy je těžké si udržet pozitivní mysl. Člověk vidí zmar, vztek, beznaděj a docházející trpělivost všude okolo sebe. V tomhle kontextu když se mě lidi ptají, jak moc těžce nesu velmi omezenou možnost cestování, není to má sentimentální předvánoční klišé odpověď, je to pravda: „Jsou horší věci.“ Chodím teď místo cestování na procházky k oblíbenému rybníku svého dětství. K rybníku, kde mě máma učila bruslit, ke kterému jsme na základce chodili randit a u kterého mě do nosu zobákla labuť. To tehdy nebyl povedený den…
A co se poslední dobou povedlo vám? Co vám udělalo radost? A jaký máte vztah k labutím?

Jak jste na tom s nervy? Dobrý? Drží?Učitelům teď většinou dost pochodují. Po znovuotevření škol se samozře...
07/12/2020

Jak jste na tom s nervy? Dobrý? Drží?
Učitelům teď většinou dost pochodují. Po znovuotevření škol se samozřejmě snažíme okamžitě všechno sdílet, než to zavřou, nestíháme ty osnovy, žejo. Rodiče solidně vyfríkovaní. Děti se zapomněly hlásit, řvou jedno přes druhé, mají ty návyky z domova teď, no skoro čekáme, že si uprostřed hodiny půjdou do mrazáku pro nanuka nebo na nás začnou ze záchoda ječet, že jim došel toaleťák. Záhul, to vám povím! A v situaci, kdy ty nervy tečou skoro všem, je osvobozující zjištění, že to někdo dokáže mít úplně na salámu. „Dobrý den! Omlouvám se, že posílám úkol tři dny po termínu, ale potřeboval jsem si dát trochu veget. Nějak mi to už všechno leze na mozek.“ Hele… vlastně rozumim.
Ať cestujete do Afghánistánu, do Thajska nebo do Brna, vždycky se najde někdo, kdo se vyděsí, že se vám tam určitě něco stane a že vás tam zabijou! Tak určitě. Většinou to totiž dopadne všechno více méně na pohodu, dobře se najíte a ještě poznáte kus něčeho nového a neobjeveného. Při cestování, stejně jako při učení (nejen) na základce, je vždycky dobré se tak trochu připravovat na nejhorší, protože pak jste často příjemně překvapeni. Jako já v Maroku – žádní slibovaní teroristi, ale ti nejmilejší, nejochotnější a nejvřelejší lidi, jaké snad jde na světě potkat! Nebo jako zase já, tentokrát ve škole. Doufám ale, že tomu drzému zevlounovi přinese Ježíšek tak maximálně velbloudí trus!
Klid a pohodu do předvánočního pandemického stresu. Mějme to všichni tak trochu na salámu.

Může jedinec změnit svět?Zeptal se mě kamarád, co se mi v distanční výuce osvědčilo. Interaktivní platformy? Ne. Byla to...
30/11/2020

Může jedinec změnit svět?
Zeptal se mě kamarád, co se mi v distanční výuce osvědčilo. Interaktivní platformy? Ne. Byla to snaha dát dětem (i rodičům) jistotu, podporu, motivaci. Nenechat je v tom samotné. Nastavit systém a pokud možno normálně fungovat. Komunikovat. Tedy to, čeho se nám shora nedostává.
Dnes se do škol vrátila velká část žáků a studentů základních a středních škol. Dostali na přivítanou dáreček v podobě nálože testů, dohánění „zameškaného“ a nutnosti nahrabat známky. Moje základka je velmi fajn a i tak vím o celé řadě kolegů/kolegyň, kteří si na testování už týden brousili zuby. Aby ty žáky nachytali na tom, co všechno se (je) nenaučili. A já ptám: Proč do toho marastu, ve kterém jsme, přidávat ještě to, že další a další děti budou mít se školou a s učiteli mizerné zkušenosti? A nesouhlasím s tím.
Svět je pestrý a já ho nechci změnit. Ani celé české školství. Chci ale věřit, že obojí může být mnohem lepší. Chci, aby české společnosti na školství záleželo. Aby neměla ze školy traumata. Aby o školství konstruktivně mluvila. A nechci stát v tomhle boji sólo. Pomozte mi v tom. Prosím.

Kdy jste byli naposled v nemocnici?Čerstvě mám za sebou nepříjemný chirurgický zákrok (on jaký je příjemný, že jo) s ješ...
09/11/2020

Kdy jste byli naposled v nemocnici?
Čerstvě mám za sebou nepříjemný chirurgický zákrok (on jaký je příjemný, že jo) s ještě méně příjemnou rekonvalescencí, dva dny už fňukám doma a svých vytyčených lockdownových osm tisíc kroků denně nachodím mezi postelí a gaučem jen těžko. Nic mi nebylo – ale mohlo být. Všechno to totiž byla otázka prevence, která mi sice teď pár dnů bude znepříjemňovat život, s trochou štěstí mě ale uchrání mnoha nepříjemností v budoucnu. Ve školách se o prevenci mluví na můj vkus pořád málo – a to jak ohledně zdraví tělesného, tak duševního. V situaci, kdy nám ze všeho, co se teď děje, už všem docela hrabe, je zachování duševní příčetnosti stejně důležité jako to, abychom byli zdraví fyzicky. Abychom neskončili právě v té nemocnici.
V Belgii se mi v létě dařilo denně nachodit ne osm, ne deset, ale tak dvacet tisíc kroků. Mě tedy baví chodit pěšky, ale hlavně nikde nebyli žádní turisté, do kterých by člověk vrážel, a taky je opravdu na každém kroku co vidět. Preventivně se tak vyhýbám tomu, že by mi snad něco uteklo! Moje kamarádka Els je Belgičanka. Píšeme si, voláme a posíláme voice notes přes WhatsApp. Před třemi týdny se ještě smála mým sarkastickým poznámkám o tom, že jsme Best in Covid, a popisovala mi vývoj u nich doma. Byli v něm tak dva týdny za námi. Žertem pak podotýkala, že by měli v Belgii asi preventivně následovat kroky české vlády, aby za chvíli taky nebyli Best. Please don’t! Takový bo**el u vás mít nechcete. No, už ho tam mají. A jsou momentálně Best. Ani oni to dobře nezvládli a na druhou vlnu se nepřipravili. Prevence – jakákoliv – je důležitá. Je strašně snadné ji zanedbávat a strašně důležité na ni myslet. Snažím se o tom mluvit i s těmi „svými“ dětmi. Zdravé po těle jsou zatím všechny, některým už ale lockdown leze na mozek. Tak dostaly za úkol vypadnout o víkendu od kompu ven. Do přírody. Vyvětrat si hlavu, aby jim z toho nehráblo úplně.
Myslíte na prevenci? O čem by se mělo v tématu prevence mluvit ve školách? A kolik kroků denně nachodíte?

Je smrt tabu?O smrti se s dětmi mluví málo, zato ale mrtvolami a zombíky, krví a vražednými hračkami a klauny (fakt díky...
02/11/2020

Je smrt tabu?
O smrti se s dětmi mluví málo, zato ale mrtvolami a zombíky, krví a vražednými hračkami a klauny (fakt díky, mami, že jsi mě nechala dívat se na Kingovo To) se to v dětském světě jenom hemží. Mně se ani jako dítěti horory nelíbily (jo, je to proto, že jsem strašpytel), pekelně mě ale děsil stín mohutné borovice v chodbě naší chalupy. Ten mě vždycky nutil ze záchoda makat zpátky do postele v poloinfarktu a sprintem Usaina Bolta – a víc než nějací mrtví mě asi strašila tajemnost, nejistota a neznalost toho, co se za stínem ukrývá. Takové nejistoty mě straší dodnes. V posledních dvou letech mě opustily tři velmi blízké duše. Všichni tři odešli z tohoto světa předčasně, bolavě a neférově. Takové odchody zná mnoho z nás. Chápat je a přijímat jejich smysl je ale často nad naše síly, dělat z nich tabu podle mě však nelze. V případě první z těchto tří smrtí bylo mým úkolem o ní říct právě dětem – těm dětem, které sice nadšeně hltají horory, ale na smrt kamaráda je žádný šílenec s motorovou pilou nepřipraví. Nebudu lhát: byl to rozhodně jeden z nejtěžších úkolů v mé dosavadní praxi.
Všichni makali ostošest. Jako na Black Friday nebo pro poslední balení toaleťáku z regálu. Zabrat si nejlepší flek na západ slunce. Měsíční údolí už se za chvíli zahalí do tmy, ale než slunce zapadne, rozzáří se údolí jasně oranžovými, růžovými a červenými barvami a ve svých lunárních kráterech rozehraje ten pravý krvák. Je ale něco mezi nebem a zemí, mezi údolím v poušti a tajem stínů. Klid a smíření. Pohled na stařenku odpočívající na kameni mě donutil přestat se hnát s davem k té nejlepší vyhlídce. Dusot nohou ženoucích se kolem mě už mi v uších zněl jen jako kdyby z dálky. Ta dáma v běžeckých Nikách mě donutila se zastavit – a žasnout. Tenhle krásný, jedinečný a pomíjivý okamžik se mi téměř jistě zachytit nepodařilo, protože to možná ani nejde. Stejně tak jako nikdy s úplnou přesností nikomu nevysvětlíte, jakou stopu ve vás zanechala duše, která vám v srdci zůstává, přestože náš svět navždy opustila. Třeba někam do stínů Měsíčního údolí. S klidem a smířením dnes, na Památku zesnulých, zdravím všechny milované duše.
Čeho jste se jako děti báli vy?

Je smrt tabu?O smrti se s dětmi mluví málo, zato ale mrtvolami a zombíky, krví a vražednými hračkami a klauny (fakt díky...
02/11/2020

Je smrt tabu?
O smrti se s dětmi mluví málo, zato ale mrtvolami a zombíky, krví a vražednými hračkami a klauny (fakt díky, mami, že jsi mě nechala dívat se na Kingovo To) se to v dětském světě jenom hemží. Mně se ani jako dítěti horory nelíbily (jo, je to proto, že jsem strašpytel), pekelně mě ale děsil stín mohutné borovice v chodbě naší chalupy. Ten mě vždycky nutil ze záchoda makat zpátky do postele v poloinfarktu a sprintem Usaina Bolta – a víc než nějací mrtví mě asi strašila tajemnost, nejistota a neznalost toho, co se za stínem ukrývá. Takové nejistoty mě straší dodnes. V posledních dvou letech mě opustily tři velmi blízké duše. Všichni tři odešli z tohoto světa předčasně, bolavě a neférově. Takové odchody zná mnoho z nás. Chápat je a přijímat jejich smysl je ale často nad naše síly, dělat z nich tabu podle mě však nelze. V případě první z těchto tří smrtí bylo mým úkolem o ní říct právě dětem – těm dětem, které sice nadšeně hltají horory, ale na smrt kamaráda je žádný šílenec s motorovou pilou nepřipraví. Nebudu lhát: byl to rozhodně jeden z nejtěžších úkolů v mé dosavadní praxi.
Všichni makali ostošest. Jako na Black Friday nebo pro poslední balení toaleťáku z regálu. Zabrat si nejlepší flek na západ slunce. Měsíční údolí už se za chvíli zahalí do tmy, ale než slunce zapadne, rozzáří se údolí jasně oranžovými, růžovými a červenými barvami a ve svých lunárních kráterech rozehraje ten pravý krvák. Je ale něco mezi nebem a zemí, mezi údolím v poušti a tajem stínů. Klid a smíření. Pohled na stařenku odpočívající na kameni mě donutil přestat se hnát s davem k té nejlepší vyhlídce. Dusot nohou ženoucích se kolem mě už mi v uších zněl jen jako kdyby z dálky. Ta dáma v běžeckých Nikách mě donutila se zastavit – a žasnout. Tenhle krásný, jedinečný a pomíjivý okamžik se mi téměř jistě zachytit nepodařilo, protože to možná ani nejde. Stejně tak jako nikdy s úplnou přesností nikomu nevysvětlíte, jakou stopu ve vás zanechala duše, která vám v srdci zůstává, přestože náš svět navždy opustila. Třeba někam do stínů Měsíčního údolí. S klidem a smířením dnes, na Památku zesnulých, zdravím všechny milované duše.

Čeho jste se jako děti báli vy?

Je smrt tabu?O smrti se s dětmi mluví málo, zato ale mrtvolami a zombíky, krví a vražednými hračkami a klauny (fakt díky...
02/11/2020

Je smrt tabu?
O smrti se s dětmi mluví málo, zato ale mrtvolami a zombíky, krví a vražednými hračkami a klauny (fakt díky, mami, že jsi mě nechala dívat se na Kingovo To) se to v dětském světě jenom hemží. Mně se ani jako dítěti horory nelíbily (jo, je to proto, že jsem strašpytel), pekelně mě ale děsil stín mohutné borovice v chodbě naší chalupy. Ten mě vždycky nutil ze záchoda makat zpátky do postele v poloinfarktu a sprintem Usaina Bolta – a víc než nějací mrtví mě asi strašila tajemnost, nejistota a neznalost toho, co se za stínem ukrývá. Takové nejistoty mě straší dodnes. V posledních dvou letech mě opustily tři velmi blízké duše. Všichni tři odešli z tohoto světa předčasně, bolavě a neférově. Takové odchody zná mnoho z nás. Chápat je a přijímat jejich smysl je ale často nad naše síly, dělat z nich tabu podle mě však nelze. V případě první z těchto tří smrtí bylo mým úkolem o ní říct právě dětem – těm dětem, které sice nadšeně hltají horory, ale na smrt kamaráda je žádný šílenec s motorovou pilou nepřipraví. Nebudu lhát: byl to rozhodně jeden z nejtěžších úkolů v mé dosavadní praxi.
Všichni makali ostošest. Jako na Black Friday nebo pro poslední balení toaleťáku z regálu. Zabrat si nejlepší flek na západ slunce. Měsíční údolí už se za chvíli zahalí do tmy, ale než slunce zapadne, rozzáří se údolí jasně oranžovými, růžovými a červenými barvami a ve svých lunárních kráterech rozehraje ten pravý krvák. Je ale něco mezi nebem a zemí, mezi údolím v poušti a tajem stínů. Klid a smíření. Pohled na stařenku odpočívající na kameni mě donutil přestat se hnát s davem k té nejlepší vyhlídce. Dusot nohou ženoucích se kolem mě už mi v uších zněl jen jako kdyby z dálky. Ta dáma v běžeckých Nikách mě donutila se zastavit – a žasnout. Tenhle krásný, jedinečný a pomíjivý okamžik se mi téměř jistě zachytit nepodařilo, protože to možná ani nejde. Stejně tak jako nikdy s úplnou přesností nikomu nevysvětlíte, jakou stopu ve vás zanechala duše, která vám v srdci zůstává, přestože náš svět navždy opustila. Třeba někam do stínů Měsíčního údolí. S klidem a smířením dnes, na Památku zesnulých, zdravím všechny milované duše.
Čeho jste se jako děti báli vy?

Taky vám někdy připadá, že nevíte, kam směřujete?Nám všem. Mně často. Hlavně když vlezu do špatné třídy. Se svou neschop...
26/10/2020

Taky vám někdy připadá, že nevíte, kam směřujete?
Nám všem. Mně často. Hlavně když vlezu do špatné třídy. Se svou neschopností zapamatovat si zhruba do května svůj rozvrh hodin se občas můj pohyb po třípatrové škole rovná kvalitní únikovce. Řekli byste si možná, že s distanční výukou takový problém pomine – opak je však pravdou. I v online škole se mi občas podaří přihlásit se na špatnou hodinu, rozdíl je však v tom, že zatímco v real lajfu mě ve třídách vítají děti svýma očima obrácenýma vzhůru („Až PŘÍŠTÍ hodinu máme anglinu, geez…“), při online výuce prostě ve třídě nikdo není. A místo toho mi exploduje chat pod náporem zpráv z té správné onlajnovky: „Kde jsteeeee?“ No jo, dyť já už jdu. Hodina sem, hodina tam. A vůbec, zatím je podzim, času na nácvik rozvrhu mám pořád ještě dost.
Anglie, ach ta stará dobrá Anglie! Inu řekněte, drahý sire, jak vskutku půvabně je na těch našich vřesovištích, není-liž pravda? Nuže, pojďme o tom pohovořit nad šálkem čaje (či snad brandy?), zatímco naši věrní knírači nám budou tiše ležet u nohou! … Je mlha a leje. Zase. Není na tom nic divného, jsme v Anglii. V Anglii, kde je v podstatě takový celoroční podzim. Občas se sice počasí nad ostrovem rozhodne, že přivane vlnu veder nebo sněhovou vánici, ale nakonec se, s citem pro starou dobrou tradici, zase vrátí k podzimu. Já miluju podzim. Miluju podzim i s mlhou a deštěm, a co i – vlastně hlavně s nimi! A chybí mi ta stará dobrá Anglie se svým celoročním podzimem. Na rok svého života strávený na střídačku mezi Anglií a Čechami vzpomínám dodnes s nostalgií a ani ta hodina sem, hodina tam, která mě štvala při každém příletu a odletu, mi tuhle nostalgii nepokazí. Suchý anglický humor si tedy dnes dovolím nahradit kýčovitým Stonehenge sentimentem a v duchu podzimní palety si jdu své online třídy barevně odlišit a nad šálkem čaje na Anglii vzpomínat. Třeba mi to pomůže objevit se příště v tom správném online časoprostoru na té správné online anglině.
A co vy – máte rádi podzim?

Adresa

Václavské Náměstí 1
Prague
11000

Internetová stránka

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Do světa zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Odkazy

Sdílet

Kategorie