22/02/2025
26. července začíná Ars poetica!
Prvním jejím básníkem bude Václav Ryčl.
Václav Ryčl by dnes oslavil 59. narozeniny.
…spadl mi lístek
z javoru
do vlasů…
a já si myslel
že
mě
někdo
pohladil…
Narodil se 22. 2. 1966 v Bratislavě, od roku 1973 žil trvale v Praze. Během studia na pražském polygrafickém učilišti psychicky onemocněl. Byl mnohokrát hospitalizován, v roce 1985 mu byl přiznán invalidní důchod. Roku 1994 se nemoc začala výrazně horšit; svůj život skončil na Silvestra 1994 dobrovolným utonutím v Hostivařské nádrži.
BLUD A POEZIE
Když pro mě přišla smrt, zastihla mě nahého uprostřed zoufalé trapnosti: POEZIE mi umřela na rtech: My dva - - : lžíce a talíř, hrnek a žízeň, hlad a potřeba se vyčurat; život bez hlavy jen s ocasem tupého vola. Stádo. Stádo. Stádo.
Nějaký nevyléčitelný stav brouzdání myšlenkami. Zvedl jsem telefon a volal linku důvěry; ozval se nepříjemný hlas, tvrdý a v úškrnech zlomyslný: „Tak počítejte do deseti … počítejte kroky. Nevíte, kde jste?“ Ta žena byla asi zavalitá, černá v obličeji protože jí světlo dopadalo na záda, měla hrubou kůži a snad bradavici, natužený účes: Takže vítr z mého hrobu jen poodchýlil složený list papíru. Kdo ví, ale upřimná nebyla a v tom je moje brouzdání poezií: POEZIE se Zet – jako konec abecedy. „Skoro nic nechápu, proč žiju … pořád pryč“
„Kolikrát?“
„- - - - - to nejde spočítat. Asi čtyřikrát práškama, polykal jsem jehly, chtěl se oběsit; podřezal jsem se asi šestkrát.
Je to divné, už jsem mohl být mimo Poezii, ale žiju: Jednou mi v bludu připadalo, že všechno na Zemi je PEKLO a když se nějak prohřeším postrčí mě nějaký malý muž hierarchii pekelníků blíž ke kotli: TO ZNAMENÁ, že budu v blázinci, nebo v kriminále, kde budu trpět, řvát.
Pocit PEKLA na Zemi byl příšerný a nebralo to konce, bylo to věčné; člověk nikdy neumřel – NIKDY: moje maminka měla věčný život. Trvalo to rok. Nebo století?
Nevěděl jsem, co je konkrétní situace, proč musím udělat zrovna tohle? Muselo se Satanovi zaplatit vždy nějakým hříchem! Měl jsem zvukové halucinace: že v každém zvuku jsem slyšel slovo. Mluvili ptáci, zvířata … jako v pohádce, ale zrůdně načrtnuté; nedalo se utéct nikam!
Pracoval jsem, byl jsem mezi lidmi, ale oni se chovali - - - to nejde říct, jak jsem to vnímal, jakoby všechno mělo jiný smysl . . .
Třeba mě zavřeli a já prosil doktora o kastraci: seděl jsem na jednom místě lavice, zíral do stěny a z té zdi vystupovaly obrázky, malované, většinou polonahé ženy, hýbaly se a já s nimi nějak komunikoval. Nevím proč jsem dostal pár facek. Stále jsem žil ve stavu ohrožení. Musel jsem být někdy příšerně skromný, někdy zas drzý… pamatuji si, že jsem sám sebe považoval za deformovanou zrůdu, příliš namyšlenou …………. Jsem holt nenormální, to je celá moje Poezie, tak ahoj a měj se hezky.“
Ta žena mě už nevnímala, kouřila a já jsem zavěsil pomyslný telefon způsobem, že jsem si hrábl do vlasů. „A už ho nezvedej,“ řekla žena. Myslela něco jiného, ale já jsem pochopil ve své nesmyslnosti, že nemám pomyslně zvedat telefony a podobně … Jsou to hlouposti.
Nejsem si jistý, co je pravda a vnímání skutečnosti.
Asi, když se tři lidé dohodnou na tom, že ovoce, které leží na stole je pomeranč, ten který bude tvrdit, že je to banán, bude nenormální a bude bitý, kurtovaný a bude křičet hrůzou, protože porušil řád normality, dohodnuté právo tří lidí, společnosti, která se na něčem domluvila.
Jenom je štěstí, že existuje Poezie. Člověk by umřel, kdyby žil jen s vědomím pomeranče.
Václav Ryčl
Umělecké jméno: Martin Bohatý….!!!!!!
