Matylda na cestách

29/10/2026

58. SIIDA - SÁMSKÉ MUZEUM SE SKANZENEM V INARI 🇫🇮
Ráno nás budí opět sborové vytí a my stále ještě netušíme kdo ho vydává. Místo u jezera je krásné, ale je tu strašná spousta komárů, takže děláme hodně rychlou snídani a odjíždíme.

Máme v plánu navštívit Siidi - jedno z největších a nejhezčích etnických muzeoskanzenů za polárním kruhem. Ještě než se tam ale vypravíme, musíme vyřešit náš akutní nedostatek vody.

Oproti Norsku které mělo i v těch nejzapadlejších končinách výlevky na WC i s vodou, ve Finsku je to překvapivě problém a nikde na pumpách, ale ani jinde, se nám tahle důležitá sanitární místa nedaří najít.

Problém s vodou se vyřeší naštěstí hned, protože je nedaleko lesní hřbitov kam se chci zajet podívat. Mám tahle místa ráda a v každé zemi si nějaký musím projít, protože je zajímavé jak moc se každá země těmito místy liší.

Přímo před bránou je otevřený kohoutek, který řeší náš hlavní problém. Hřbitov je vždycky na vodu, ale i na spaní, dobrý tip který nás už párkrát zachránil. Než Martin načepuje naši vodní zásobárnu, proběhnu si okolí.

A musím říct, že hřbitov přesně odpovídá Finsku... žádné monumentální hrobky jako v Itálii, ani obří náhrobní kameny v životní velikosti a s postavou jako na východě. Tady je každé místo jenom malý kopeček mezi stromy, porostlý mechy a lišejníky s maximálně malým kamenem se jménem. Všude je ticho, které ruší jenom ptačí zpěv. Tak tady by se mi to líbilo!

Město Inari je nedaleko a muzeum je přímo na jeho okraji. Je to jedno z nejvýznamnějších míst, kde se dá tady na severu nahlédnout do kultury Sámů. Areál se dělí na vnitřní část muzea a velký venkovní skanzen. Platí se tu vstupné 18€ za osobu a trvá nám skoro tři hodiny než celý areál prošmejdíme.

Vnitřní expozice představuje tradiční i současný život Sámů, jejich oděvy, řemesla, lov, rybolov nebo chov sobů. Výstava je interaktivní se spoustou naučných videí a audiozvuků, která přibližují místní faunu... a právě tady konečně odhalujeme, že ve Finsku vyjí nejenom psi, ale i kačeny.

Skanzen pod širým nebem nabízí okruk s přibližně 50 stavbami, ale jsou tu k vidění i různé pasti co používali při lovu, přístřešky a zemljanky. Také se tu konečně dozvídáme k čemu slouží ty jejich místní "BabyJagí" boudy na jedné noze - jsou to sklady nebo sušárny ryb, do kterých se žádný nezvaný rosomak nedostane!

Jako skoro pokaždé se zasekneme déle než chceme. Čas nám už pádí rychleji než se nám líbí a stává se z něho vzácná komodita. Přesouváme se jen kousek za město, kde je lanový most přes nádherné peřeje divoké řeky Juutuanjoki.

18/10/2026

57. 🇫🇮 INARI - VYJÍCÍ KACHNY 😅😁

18/10/2026

57. PIÄLPPÁÁJÄÄVRI MECCIKIRKKO – KOSTEL V DIVOČINĚ 🇫🇮
Okolo čtvrté odpoledne vyrážíme na 10km dlouhý trek severskou tundrou. Na konci naší trasy stojí v odlehlé přírodě u jezera Pielpajärvi malý dřevěný kostel, který je ze všech směrů dostupný jenom pěšky.

Kostelík byl dokončený kolem roku 1760 a patří k nejstarším dochovalým stavbám v oblasti severního Laponska. V minulosti sloužil sámskému obyvatelstvu, roztroušenému po rozlehlé oblasti, jako místo bohoslužeb a setkávání.

Bohoslužby se sem vrátily znovu v roce 1940, když byl v Inari při bombardování zničen místní kostel. Pielpajärvi začal znovu plnit svůj účel a místní lidé ho využívali až do roku 1950, kdy byl ve městečku postaven kostel nový.

V současnosti je kostel sice funkční, ale bohoslužby tu bývají jen párkrát do roka, při zvláštních příležitostech, jako jsou třeba Velikonoce. Místo je ale stále hodně oblíbené pro svatby a pořádají se tu často církevní obřady. To si ale, vzhledem k pěší vzdálenosti, vůbec nedovedeme představit.

Trasa je od parkoviště značená oranžovými tyčkami a pěšinka vede hlavně březovými lesy. Často jdeme kolem drátěného plotu a vrátky se dostávame z jeho jedné strany na druhou. Je to moc pěkná procházka okolo menších i větších jezer a všude kolem cesty je spousta hub a borůvek.

Na konci trasy, nedaleko kostelíku, stojí typické severské zázemí... otevřená chata s krbem, o kus dál krásné místo pro grilování s úžasným grilem a nedaleká kůlna se slušnou zásobou naštípaného dřeva, sekerou i pilou. A i eko-kadibudky posouvají význam toho slova o několik levelů výš.

Samotný kostelíček je mimo maličkou místnost s návštěvní knihou sice zrovna zavřený, ale mají to docela dobře vymyšlené... na všech jeho stranách jdou z venku otevřít dřevěné okenice a je proto možné prohlédnout si vnitřní prostory krásně ze všech úhlů několika okny.

Cestu zpět k autu nám trošku zrychlují kupící se tmavé mraky na obloze a tak jsme zpátky docela rychle. Spací místo mám vybrané předem, nedaleko městečka Inari, protože hned ráno máme v plánu navštívit jedno z největších a nejzajímavějších Sámských muzeií v Laponsku.

Zajíždíme po cestě plné kořenů až na její úplný konec a stavíme u lesa na břehu jezera. Martin večer ještě vytahuje PC, já se zabydluju v mé "pracovně" na předním sedadle... a na okno začínají padat první kapky deště.

Naši poklidnou pracovní atmosferu na chvilku nabourá jen jakési hromadné vytí, které bude mít velmi zvláštní a nečekané rozuzlení, až další den v muzeu... do té doby si myslíme, že jsou okolo nás asi stanice s tažnými psy kterých je v téhle oblasti spousta. No, budeme velmi překvapeni!

www.matyldanacestach.cz

03/10/2026

56. PRVNÍ KILOMETRY FINSKEM K MĚSTU INARI 🇫🇮
Finsko patří mezi země kde jsme nikdy nebyli a máme ho spojené s nekonečnými lesy, nepočítaně jezery, rybařením, soby a losy. A taky komáry. Na průjezd touhle dlouhou zemí máme vyčleněný týden a doufáme, že tu konečně vytáhneme naši loď, kterou vezeme celou dobu na střeše.

Včerejší cesta nás v noci zavedla na malou odbočkou z rovné a nekonečné silnice, kde jsme se na plácku mezi borůvkami a dvěma jezery uvelebili k prvnímu finskému přespání.

Ráno nás budí sluníčko a venku je chladných 9 stupňů. Ve Finsku je o hodinu víc a tak jako první kontrolujeme jestli se nám všude přeřídil čas. Modrá obloha je plná baculatých bílých mráčků a předpověď na dnešek slibuje krásný den.

To je důležité, protože dnes je před námi trek laponskou tundrou ke krásnému dřevěnému kostelíku, kilometry vzdálenému jakékoliv civilizaci. Další dny už, bohužel, tak optimistická předpověď není a počasí se má dost často měnit.

Zatím si ale užíváme krásné ráno, a mezitím než Martin uvaří kafe k snídani a na další cestu, vrhám se do borůvčí rostoucího všude kolem nás, pro materiál na naše úžasné snídaňové vdolky. Nejen že se krásně otepluje, ale k naší radosti nás zatím nenašel ani jeden finský komár.

Po dloooouhé snídani se vydáváme směrem k městečku Inari, kde máme v plánu podniknout několik zajímavých věcí. Úzká silnice vede mezi nekončícími jezery a není vůbec poznat kde která začínají a kde končí. Na silnici se potuluje spousta sobů, kteří dávají sebevědomě najevo, komu že ta silnice ve skutečnosti patří.

Musíme udělat jednu neplánovanou přestávku, aby Martin namaloval něco, co v jeho práci, tisíce kilometrů od nás, zrovna hoří, ale naštěstí nás to zdrží jen slabou hodinku. Já si během ní aspoň udělám pořádek ve svém skluzu v reportech a jakýsi plán na nápravu...

Využíváme zastavení nakonec i k vypuštění Otíka, který se kvůli větru v posledních několika dnech na severu moc často neproletěl, abychom se podívali z výšky na tu spoustu vody mezi kterou se od rána proplétáme.

Jezera mezi zelenými lesy se stříbrně třpytí jako zrcadla, ve kterých se odráží modrá obloha s bílými mraky, pobobná malovaným obrazům. Pohled z dronu jen potvrzuje tu nekonečnost ve které jsme se ocitli. Jsme od Norska teprve kousek a okolo nás je zase úplně jiný svět.

Před čtvrtou odpoledne necháváme Matyldu na malém parkovišti pár kilometrů za Inari, nazouváme trekovky a vydáváme se na asi jedenáctikilometrový výlet ke starému dřevěnému kostelíku s pro nás nevyslovitelným názvem.

03/10/2026

30/09/2026

55. ROZLOUČENÍ S BARENTSOVÝM MOŘEM 🦅

30/09/2026

55. PŘEJEZD DO FINSKA 🇧🇻 🇫🇮
Vracíme se zpět pobřežní cestou, která je z druhé strany a s nízkým sluníčkem zase úplně jiná. Už dost spěcháme, protože bychom rádi spali ve Finsku.

Jediné co nás ještě nečekaně zbrzdí, je setkání s nádherným mořským orlem, který si jen tak sedí na břehu moře hnedka vedle silnice. To se nedá ignorovat, takže stavíme a jdeme nejvíc co nás k sobě pustí. Ví o nás okamžitě, pozoruje nás jedním okem a po pár minutách roztáhne křídla a majestátně odplachtí o kus dál. Moc hezké rozloučení... a já navíc díky tomu zastavení najdu obří červenou nohu místního kraba!

Je před námi ještě dlouhých 250 km k finské hranici a my toho máme za celý den zase plné kecky. Z jednotlivých příspěvků to tak nevypadá, protože je píšu podle jednotlivych míst a zajímavostí, ale když sem hodím fakt, že náš dnešní den zahrnuje reporty od 49. až po 55. lehce to nastíní, jak moc nabité to od rána bylo.

Zbytek cesty už ani moc nefotím a jen jedeme a jedeme tím nekončícím dnem. Na hranicích jsme po deváté večer a na spacím místě stavíme v půl jedenácté v noci.

Na hraniční ceduli jsme zanechali na velmi výsostném a nepřehlédnutelném místě naší samolepku... tak jestli někdo pojedete kolem, pošlete nám fotku, že tam stále je ✊😉

30/09/2026

54. HAMNINGBERG - POSLEDNÍ CÍL NAŠEHO PUTOVÁNÍ NORSKEM 🇧🇻
Vesnice Hamningberg přežila konec 2. světové války bez zničení. Bylo to jedno z mála míst na severu, které nebylo německou armádou vypáleno, a díky tomu se tam zachovalo několik původních dřevěných domů z 19. století.

Kdysi významná rybářská osada je v současnosti bez stálých obyvatel a domy jsou využívány jen jako letní rekreační objekty. Dnešní Hamningberg je maličký a má asi jen 65 zachovaných staveb. Mimo obydlené domy to číslo zahrnuje loděnice, sklady, rybářské a hospodářské objekty, obchod a samozřejmě i kostel.

Navíc tu je i jeden bunkr, majáček a krásná vyhlídka na břehu moře. Necháváme auto na úplném konci cesty, bereme nezbytný dalekohled a vydáváme se posledních 200m ke krásné (nejen)ptačí pozorovatelně.

Z pobřeží okolo severního Norska je při troše štěstí možné pozorovat kosatky, sviňuchy, plejtváky nebo dokonce tuleně a my se o tuhle porci štěstí snažíme už hodně dlouho. Vyhlížíme zástupce divoké přírody už od Andenes ležícím na špičce souostroví Vesterålen.

Okolo Barentsova moře je pravděpodobnost úspěšného pozorování nejvyšší, ale máme na ty vele-ryby prostě smůlu. Jediné, kdy jsme se našemu přání trošku přiblížili, bylo u vyplavené kostry plejtváka na pobřeží... což je super nález, ale stejné to není. Dáváme štěstí poslední půhodinku aby si nás našlo a vzdáváme to.

Vracíme se k autu okolo krásné, dřevěné chaloupky a i když to úplně slušné není, neodoláme nakouknout dovnitř malými okýnky... a vnitřek je přesně takový, jaký si člověk při pohledu na domeček se zarostlou střechou představí.

Kousek za vesničkou stavíme ještě u památníku s plachetnicí, který připomíná záchrannou akci při které bylo v roce 1894 během bouře zachráněno několik desítek místních rybářů.

Tímto se definitivně loučíme s Norskem a poslední pohled na vesničku barevných domečků, před kterými se v klidu pase statný sob, nemůže být kýčovitější!

29/09/2026

53. PANORAMATICKÁ CESTA DO HAMNINGBERGU Z PTAČÍHO POHLEDU 🇧🇻
Jediný okamžik, kdy nefoukalo a my mohli Otíka vypustit...

29/09/2026

53. PANORAMATICKÁ SILNICE DO HAMNINGBERGU 🇧🇻
Po jižní a východní části výběžku Varanger vede Národní turistická trasa o celkové délce 160 km a poslední, čtyřiceti kilometrový úsek z Vardø do Hamningbergu, je považovaný za její nejkrásnější a nejdramatičtější část.

Silnice je celkem vyhledávanou atrakcí a tak o opuštěnosti na kterou jsme si tolik zvykli, nemůže být tentokrát řeč. V porovnání s cestou na Nordcap tu ale vlastně skoro nikdo není. Cesta je úzká, klikatá, vede dost členitým terénem a vyhýbání se aut je proto místy docela oříšek... zejména, když je naproti velký karavan.

Místo zelených norských hor tu najednou jedeme měsíční krajinou mezi holými skalami, břidlicovými útvary a obrovskými plochami beze stromů. Krajinu tu vytvořilo během milionů let moře, mráz a zvětrávání.

Některé horniny jsou staré až z prekambriického období = nejranějšího a nejdelšího období, které začíná samotným vznikem Země a představuje 88 % až 90 % celé její geologické historie. Šutrologové musí být z téhle "geocesty časem" v úplné extázi!

Právě poslední úsek se výrazně liší od zbytku Varangeru. Ploché náhorní plošiny postupně přecházejí do strmých svahů, svislých břidlicových plátů vybíhajících vzhůru a prostor mezi silnicí a mořem vyplňují neobvyklé skalní útvary, často ostré jako nože.

Na začátku trasy jsou ve všudypřítomných kamenech poschovávané chatičky a rovné plácky okolo nich jsou místy dokonce osazené zelenou trávou, která v tomhle mimozemském prostředí působí opravdu jako z jiné planety... a je zcela jistě vykoupená hektolitry potu místních chalupářů.

Na kamenitých "plážích" okamžitě upoutají pozornost zvláštní cedule s informacemi, aby na nich nikdo nesbíral vyplavené odpadky ani dřevo (velmi vzácnou a žádanou věc v těchto končinách!), protože tu probíhá průzkum proudů a vědci zjišťují odkud sem byly vyplaveniny zaváty.

Hamningbergvegen je sezónní silnice a některé její úseky mohou být kvůli počasí krátkodobě uzavřeny. Mezi Smelrorem a Hamningbergem se v zimě dokonce zavírá úplně... letos byla oficiálně otevřena až 29. dubna.

Silnice končí u opuštěné vesnice bez stálých obyvatel, za kterou už se rozprostírají jen nekonečné výhledy na Barentsovo moře. Čím jsme blíž konci, tím víc mizí jakákoliv známka civilizace a zase máme pocit, že jedeme až na samotný konec světa. I proto se Hamningbergu přezdívá „The End of Europe“. Ale o tom až zase příště...