18/03/2020
Před dvěma roky jsem se poprvé dostal v létě na Bajkal. Doba, kdy jsme tam mohli jezdit a být skoro jediní návštěvníci už bohužel skončila. Když jsme jako Češi vzali zase na milost nejen Bajkal, ale Rusko jako takové, objevili jej už i ostatní…. A Čína je za rohem….
Fotografie zimního Bajkalu a slova místních, že kdo na Bajkale nebyl v zimě, jako by tam nebyl vůbec, daly plánům jasný směr. Nejprve jsem uvažoval o back country lyžích. Když jsem ale zjistil, že sněhu na jezeře moc nebývá, následovala myšlenka jet na bruslích. Na nich jsem ale stál naposledy někdy v náctinách a vůbec nevím, zda by mě to bavilo. Na kolech se tam jezdí “běžně,” tak by to přeci mohlo jít i na koloběžce! Na Bajkale na ní, pokud vím, ještě nikdo nejezdil.
Češi resp. Čechoslováci v minulosti zanechali na Bajkale několik “stop.” (převzato z Dokumentu ČT “České stopy na Bajkale”). V první řadě samozřejmě o legionáře, kteří zde, mimo jiné, svedli první a také asi poslední československou “námořní” bitvu, kdy ze svého opraveného říčního parníku potopili jediným výstřelem loď bolševiků. České kořeny má i zakladatel první přírodní rezervace v Rusku, Barguzinského zapovědniku na severozápadních březích Bajkalu – Zenon Svatoš. Venclovský se svým parťákem byli zase prvními a dosud snad jedinými, kdo mrazivé vody Bajkalu dokázali přeplavat. Byly zde české přejezdy na windsurfech, pokusy o přelet horkovzdušným balonem, výpravy s českými saňovými psy, pěší výpravy, pokus o přejezd na lehokolce, letošní „nároďáková“ účast na etapovém závodě na ledoběžkách a možná i další věci, o kterých nevím. Byla by ostuda, kdyby zrovna na koloběžce byl na Bajkalu někdo jiný, než Čech!
Bajkal je po všech stánkách fenomén. Nejen geografický, co by největší sladkovodní rezervoár na světě a nejhlubší jezero světa. Je fenoménem také hydrologickým a biologickým a v neposlední řadě kulturně historickým, kdy se na jeho březích vystřídala celá řada národů a etnik, dnes rozptýlených po celé Sibiři. V neposlední řadě, díky své rozloze, poloze ve vnitrozemí asijského kontinentu a obrovským masám vody, spolu s pohořími, která jej téměř dokonale oddělují od okolní Sibiře, má naprosto specifické klimatické poměry. V létě je v jeho okolí běžně o více jak 10 stupňů chladněi než o pár km dále, v zimě je tomu právě naopak. Voda se nikdy příliš neprohřeje, proto poměrně brzy a na dlouho zamrzá. Navíc celá oblast Irkutského kraje a Burjatska má počet slunečných dnů v roce téměř srovnatelný se Středomořím. Takže velká šance na slušné podmínky, které by většina lidí od této části světa nečekala. Ostatně tzv. mrazový pól – nejstudenější místo na světě odsud není zase tak daleko. Na sibiřské poměry hned za rohem. …(Kdo by se chtěl dozvědět o Bajkalu více, doporučuji knížku Bajkal – perla Sibiře)
Minulou zimu mi to neklaplo, ale letos jsem byl rozhodnut vyrazit. Plánuji termín, načež se dozvídám o etapovém závodě „Ledovyj sturm“, na který vyráží český nároďák. Jsa člověk nesoutěživý a navíc si tam chci užít osamoceného putování, to poslední o co stojím je, vpadnout do organizované soutěžní akce! Zjišťuji termín a posouvám svůj odjezd .
Koloběžku a vybavení dávám postupně dohromady už od prosince, ostatně i vánoční “dárky” se nesou v duchu této cesty. Rozhoduji se pro svojí starší Kostku Tour. Má klasické široké náboje, což obecně na cesty “za hranice všedních dnů” považuji za praktičtější než úzké náboje. 26” kolo do klasické vidlice sežene člověk kdekoliv po světě snadno a i klasickou 20” v nejhorším „vykucháte“ nějakému děcku z kola. Přední plášť s hřeby jsem sehnal lehce jetý, 20” plášť s hřeby bohužel asi neexistuje. Specialized má, ale široký a vysoký plášť, vhodný na sníh (něco mezi normálním a fat). Tak objednávám alespoň ten. Při montáži zjišťuji, že musím trochu seříznout patku stupátka, aby se tam vůbec vešel a předělat vedení lanka zadní brzdy. Na ledě zadní brzdu (ostatně ani tu přední) sice potřebovat nebudu, ale ať to funguje i v létě. Pořizuji si lowrider nosiče na přední vidlici, aby těžiště bylo co nejníže a přední kolo nepodklouzávalo. Nad zadní dávám nosič na něco lehkého a úzkého, ale od začátku se tohoto řešení bojím, tím, že plášť nemá hřeby a zadní kolo může o to více klouzat. Měl jsem recht. Tím, že nevím, jaké budou podmínky a kolik bude sněhu, počítám i s variantou sněžnicolyží. Beru si tedy s sebou i pulki udělané z dětského bobu.
Letošní darebná zima vůbec neumožnila vyrazit věci otestovat a jediné co jsem podnikl, bylo trojí obkroužení zimního stadionu mezi trénujícími hokejisty. Vyzkoušel jsem tak pneu a nesmeky na botách. Před odjezdem mě napadlo, že než boty s nesmeky, budou možná lepší klasické atletické tretry a na ně neoprenové cyklonávleky. V “Dekáči” mají nějaké obyčejné za pár stovek, tak je kupuji a přibaluji. Dobře jsem udělal! Odjel jsem s nimi vše. S nesmeky bych se býval pěkně trápil! S prázdnou koloběžku to jde, ale na odraz naložené koloběžky to už klouže.
Trochu ještě řeším rukavice. Permanentní držení řídítek je něco jiného, než když jsou ruce v pohybu. Určitě to musí být palčáky. Z vojny (ne že bych tam moc pobyl) mám látkové pracovní palčáky na nabíjení kanónů. Osvědčily se super, hřejí, navíc do nich člověk snadno vklouzne a sundá, což na místě oceňuji při častém focení. Vše ostatní je už standardní zimní výbava. Vlastně ještě jednu věc jsem zvažoval. Karimatku. Mám zimní nafukovací. Na klasický zimní vandr v Čechách je super. Tady by větší jistotou byla skládací pěnovka. Nakonec jsem zvolil nafukovačku a k ní ještě klasickou tenkou alumatku, kterou jsem vkládal mezi spacák a nafukovačku. Fungovalo to dobře. Kdyby ale odešel ventil nafukovačky, nebo se někde trhla, tak by to žádná hitparáda nebyla.
Letenky si kupuji s dvěma 23 kg odbavenými zavazadly a 8 kg příruční. Vychází to na chlup. Později se samozřejmě ukáže, že něco táhnu zbytečně. Klasickou zbytečností je především stativ na focení a druhý objektiv, které jsem za celou dobu nevytáhl. Ostatně fotil jsem více telefonem, než těžkou zrcadlovkou, takže i ta byla zbytečná.
Jedu navíc sám, takže není s kým se podělit o věci jako stan, vařič, lékárna, nářadí a věci ke koloběžce. Musím také o to více počítat s případem nějaké nehody, v nejhorším probořením se v ledu. Vezu tedy ve vodotěsném vaku rezervní várku oblečení, bivakovací přístřešek a navrch „drobnosti“ jako bodce na vyproštění se z ledu, dlahu, powerbanku apod. Nic z toho naštěstí nepotřebuji, ale sázel jsem raději na jistotu. Odečtu-li váhu koloběžky s nosiči a příslušenství, lyže, přepravní krabice a pulki, tak vybavení je kolem 25 kg, což ujde.
Lehkou nadváhu cyklokrabice s koloběžkou, lyžemi a spol. při odbavení v Praze naštěstí řeším nenápadným podložením krabice druhým zavazadlem. Potřebná 2 kila jsou dole. Pak už jde vše až neuvěřitelně hladce.
Ráno přilétám do Irkutsku, dávám věci do úschovny a vyrážím do centra zjistit, jak se zítra dostanu k pár set km vzdálenému místu na Bajkale. Jezdí tam tzv. Maršrutky, tedy minibusy, ale bojím se, jak to bude s bagáží? Hlavně s tou cyklokrabicí. Na zastávce se ptám, “kogda zavtra pojedete na Olchon?”, že v 9 ráno. To je ideální. Dnes prý ale jede ještě jedna maršrutka v 15.00. Mám tedy skoro 3 hodiny, abych přepravil bagáž z letiště do centra a sehnal si bydlení už na dnešní noc. I kdyby mě nevzali s obojí bagáží do městského autobusu najednou, tak bych to měl v pohodě dát na dvakrát. Nicméně řidič zvedá telefon, volá odpolednímu řidiči a domlouvá s ním, že mě vyzvedne přímo na letišti, ať to netahám.. Vzpomínám, jak mi vyprávěla kolegyně, že se jí povedlo pro svou skupinu z městské linky maršrutku dokonce „unést“ a vozila je pak ještě 2 dny. Rusko je pořád země netušených možností….
Proti plánu jsem ve vesnici Sachjurta na břehu Bajkalu o den dříve. Ubytovávám se v soukromí “U Niny.” Nina mě vítá lehkým vodkovým “parfémem.” Za chvílí jsem na tom stejně. Povídáme, otevírá se další láhev…. Před třetí se už vymlouvám, že jsem nevyspalý po cestě a zalézám do pokoje. Ihned usínám.
Bohužel o půlnoci zdejšího času, tedy odpoledne našeho mě probouzí štěkání psa, kterému panička nedala večeři a on se jí teď domáhá. A je to v p….. Oči jak baterky, spát se mi nechce.... Navíc se mi v hlavě honí informace, že je tu letos hodně sněhu a i dnes, že sněžilo... Začínám mít obavy, zda půjde jet, nebo zda dojde na záložní variantu lyží.
Tři čtvrtě na jednu. Pes se stále hlasitěji domáhá večere. Vzbudilo to nakonec i paní domácí.... Tak snad.... Slyším varnou konvici. To mu asi jde zalít kus toho salámu a chleba, co jsme večer přikusovali k vodce.... Tak ne, dělá si čaj.... Pes to nevzdává. 1,15 Nina si pouští film.... Já si beru mobil a píšu si poznámky. 1.30 pes to vzdává, Nina za zdí pokoje telefonuje se synem. V Moskvě asi právě dorazil z práce...
8,30. Zvoní budík. Chce se mi spát. U nás bych tak akorát teď lezl do postele. Ale musím se přizpůsobit časovému posunu! Dnešek jsem si dal aklimatizační, dokončit přípravy, lehce přebalit, sehnat benzín, což se vše včera v důsledku vodkového přijetí už nějak nestihlo. Hlava bolí, vyrážím na dvůr do kadibudky, užít si ještě “civilizovaného záchodu.” Teplotně v tom v nadcházejících dnech nebude rozdíl, tady jsem ale alespoň v závětří. I tak tu člověk nic zbytečně neprotahuje. Z budky vycházím s myšlenkou, jestli v našich končinách význam této lidské přirozenosti vlastně nepřeceňujeme.
Nina mi udělala k snídani vajíčka. Jen tak, nic za to nechce. Po snídani s obavami mířím k Bajkalu. Všude je na zdejší poměry hodně sněhu. Místní říkají, že letos obzvláště a před pár dny, že připadl. Bajkal je bílý! Je to sice jen pár cm tvrdého sněhu, ale dost na to, aby to s koloběžkou nešlo. Naopak pro běžkaře ráj na zemi. Poprvé vstupuji na bajkalský led. Po chvilce naštěstí zjišťuji, že “ledoviky” zimní cesty jsou projeté a bez sněhu. Po nich to půjde! Vydávám se úžinou mezi ostrovem Olchon a pobřežím na tzv. Velké moře tedy hlavní bajkalskou plochu. Přibývá míst s čistým ledem, slunce svítí a mé nadšení roste. Je nádherně a je to nádherné. Z lehké rekognoskace podmínek se stává 3 hodinová procházka, při které se musím přemlouvat, abych nevyrazil už dnes. Musím ale ještě dostopovat 15 km zpět k benzínce pro benzín do vařiče. Provoz je skromný, první 2 auta jsou nové luxusní jeepy z Japonska a v nich noví Rusové. Ti neberou, to už znám z léta. Musím počkat, až pojede nějaký žigulík nebo gazík. Nakonec mi zastavuje Burjat se školním autobusem, doveze mě k benzince a ještě se ptá jestli, má počkat, aby mě odvezl zpět .
Po návratu k Nině neodolám, vybaluji a rychle kompletuji koloběžku a vyrážím na lehkou odpolední projížďku bez věcí. Přední kolo s hřeby drží perfektně, bodce treter se zapichují do ledu a vyrážím jak jsem zvyklý u nás. Neujedu ani 100 m zadní kolo mě předbíhá, kousek jedu pozadu a ležím. Na tohle si budu muset dávat bacha! Žádné naklánění si koloběžky, pošoupávání se apod. Hezky koloběžka v ose, žádné prudké zatáčení a lehce pokrčené koleno na stupačce. Zbytek cesty už probíhá OK. Jsem ale rád, že jsem tuto vyjížďku podnikl. Vím, že nemusím sebou tahat lyžosněžnice. Je také jasné, že nebudu nabalovat věci na zadní nosič, ale potáhnu za sebou věci na pulkách, což by mělo zadní kolo zatížit a stabilizovat.
Cestou zpět jdu ještě do krámku koupit vodku. Jednak bych měl dnes Ninu “ugastit” já, chci ale taky něco na cestu na zahánění červa a trudnomyslnosti. A hlavně si cestou chci dopřát „Bajkalskij stakan“ - vysekat do ledu důlek, nalít vodku, zalehnout a vyssát - největší panáková sklenka na světě! U Niny zjišťuji, že s ugaščenijem problém nebude. Má návštěvu a jsou mnohem dále, než včera. Nesu si pet láhev piva, tak se mám nač vymluvit a svou společenskou povinnost dnes odbývám pouhými 3 panáky.
Pokračování, jak to probíhalo příště....
