20/03/2020
Pokračování II
Ráno to vypadá na další krásný den. Jdu si dělat snídani, načež zjišťuji, že mám vytahané věci z tašky. Dopr…. To snad ne! Přeci mě tady v noci nikdo nevykradl?!! Vykradl! Naštěstí jen odpadky. Večer jsem nezapnul pořádně brašnu a dostala se do ní liška. Pěkně vytahala co bylo na vrchu, než se dostala k obalům od jídla ze včerejška. Ještě, že jsem byl v závětří a vítr nic neodfoukl. Ani ty vylízané odpadky. Jídlo bylo naštěstí jinde a na něj se nedostala! Tak na to si taky budu muset dávat bacha! Další lehké varování.
Dnes dojde na rozhodování co dále. Původní plán byl zamířit přímo od Choboje k Uškaním ostrovům. Zimují tam Něrpy (bajkalští endemičtí sladkovodní tuleni) a touto dobou mají mláďata. Z Uškaních ostrovů jsem chtěl na polostrov Bajkalský nos, vykoupat se v termálních dírách v Zmijí zátoce a podél něj do Barguzinského zálivu a ke známým v Usť Barguzinu na východním pobřeží. Odtud pak podle času buď zase nějak zpět na kolobce, nebo poprosit, aby mě převezli. Jenže čím více na severu, tím více sněhu. Včera mi říkal kdosi, že jeho známí jeepama k Uškaním ostrovům dojeli, ale po sněhu. Zastavuji protijedoucí Buchanku (rozuměj klasickou sovětskou vojenskou sanitku, kterou v Rusku vyrábějí bez změny od Stalina do teď a je hlavním dopravním prostředkem místních, kterým vozí turisty.) Bude to místňák a bude vědět. Ptám se, jak to vypadá s cestou na druhou stranu do Barguzinského zálivu a kolem Nosu. Uškaní ostrovy vzdávám rovnou. Ty jsou za těchto podmínek nereálné. Leda pěšky. Místňák mi sděluje, že cesta je a na druhé straně, že je ještě více sněhu než tady, ale že cesty jsou. Tak jo, přejedu na druhou stranu. Od Choboje k cípu Bajkalského nosu na druhém břehu to je necelých 50 km. Nojo, ale kde je ta slibovaná cesta? Všude bílo a občas stopy po autě mířící daným směrem. Tak to je v háji. To nemá cenu.
Volím tedy variantu b) a stáčím se podél opačné strany Olchonu a objedu jej kolem dokola. Sněhu je hodně (tedy na jízdu koloběžkou, reálně jen cca 5 cm ). Tímto směrem jsou vyjeté koleje střídavě led sníh. Je to namáhavější, ale jet se dá. Občas tudy někdo projede do vesničky a meteorologické stanice v Uzuri, na východním břehu Olchonu. Ale jak to bude vypadat dál?
Dojíždím do Uzuri, hledám, někoho, koho se zeptat. Od pohledu to vypadá darebně. Zastavují u mě nějací Rusové a ptají se mě, kudy a jak na Choboj. Vůbec nevědí, kde jsou. V tom jim poradit mohu, ale oni mně jsou k ničemu, protože sem přijeli z vnitrozemí ostrova. Pak se objevuje nějaký mlaďas, který přejíždí od domu k domu na sněžném skůtru. Ten by mohl být místní. Okolo ostrova daroga prý jest a projechať možno. To už jsem ale dneska jednou slyšel… No nic, jdu to zkusit a vyrážím vyjetou kolejí ve sněhu. Přede mnou malá trještina, tedy místo, kde led pukl, roztrhl se, nasunul třeba jeden na druhý a zase zmrzl. Občas bývají i čerstvé a nezamrzlé a mohou mít od pár desítek cm i k pár metrům. Ty užší, pokud se objeví přes darogy Rusové auty skáčou (ne vždy úspěšně). Dojíždím k němu…. To je nádhera! Za ním se mi otevírá úplně něco jiného. Nádherný vyfoukaný led do nedohledna. Tak tohle jsem viděl na fotkách!!!
Led tady má spoustu podob, nejen co do kresby, prasklin, bublin apod., to už jsem zažil i na těch ledavikách na druhé straně, ale má i různé povrchy, někdy je dokonale hladký, někdy jakoby důlkatý, jindy jsou na něm malé vlnky, jakoby ve vteřině zmrzly (po něm se jede nejhůře), do toho různé praskliny, vyzdvižené kry, naváté sněhy…. I když člověk kouká jen pod kolo, pořád je nač se dívat. Někde je led mléčný, někde plný malých bublinek, někde se v něm v různých hloubkách objevují bíle koláče, trhliny, jinde je naopak úplně bez kazu, dokonale průhledný. Zastavuji u dvou Buchanek (poslední lidé, které jsem v následujících 2,5 dnech viděl). Chystali oběd turistům, tak vsázím na ruskou pohostinnost a zastavuji “na slovíčko.” Nezklamali, najedl jsem se, kávu popil… Vyvrtali otvor do ledu pro vodu. Led měl minimálně 120 cm tloušťku. Tady jsem se již pohyboval nad centrální Bajkalskou pánví, která je ze všech třech nejhlubší. Těchto 120 cm ledu mě dělí od 1600 m hluboké vody. Na průzračném ledu velmi zvláštní pocit. Je neuvěřitelné, že přesto vznikají místa, kde se led díky výronům horkých plynů ze dna roztaje a zůstane pak jen tenká krusta ledu. Past hlavně pro auta.
Chtěl jsem nad nejhlubším místem Bajkalu, což bylo sice jen o pár desítek metrů více, než jsem byl teď, přespat. Časově to ale vycházelo tak, že dnes to nemohu stihnout a zítra bych tam byl moc brzy. Místo leží poblíž opačného břehu. Večer jsem si ho přesně zanesl do telefonu s tím, že zítra přes něj alespoň přejedu a dám si tam to, co mi zbylo z té oslavné vodky.
Stan jsem dnes postavil na nafoukaném sněhovém ostrůvku, nemusel jsem tedy vrtat do ledu. Navíc sníh je přeci jen izolant. Byl jsem na zcela nechráněném místě na otevřené vodní ploše. V noci přišel nárazový vítr. To však nebylo nic proti tomu, co se odehrávalo pode mnou a o čem jsem dosud neměl vůbec tušení. Už v průběhu dne jsem slyšel občas pukání ledu, které se nese v různých tóninách na obrovské vzdálenosti a jindy to zase prdne hned u vás.
Ležíc na ledu ve stanu jsem ale prvně, slyšel, že ty obrovské masy vody pode mnou jsou v pohybu. Nevím, jak dalece to mohlo souviset s větrem nad ledem? Člověk by řekl, že 1,20 ledu musí ty dva světy úplně oddělit. Ale na tak obrovské ploše se ten led patrně celý rozvlní a vyvolá pohyby vody. Každopádně pode mnou probíhal regulérní příboj jak u moře, kdy proudy vody s obrovským duněním, šploucháním a praskáním narážely do spodní strany ledu. Přiznávám, že to bylo děsivé a dost dlouho mi trvalo, než jsem se dokázal přesvědčit, že je dosti nepravděpodobné, že i kdyby to kolem mě popraskalo, že by 1,20 m tlustá kra ledu, na které zrovna jsem, se dokázala otočit tak, abych sjel i se stanem do vody. Místní říkají, kdo neviděl Bajkal v zimě, nezná jej, já si je po této zkušenosti dovolím doplnit, že nestačí ho v zimě vidět, ale také slyšet!
