Egypt očima Katky

29/09/2026

STEJNÝ EGYPT. DVĚ SESTRY. DVA ÚPLNĚ JINÉ POHLEDY.

Moje sestra se právě vrátila ze své první dovolené v Egyptě.

A já měla samozřejmě spoustu otázek.

Vlastně jsme spolu vedly docela dlouhý rozhovor, protože mě strašně bavilo poslouchat Egypt očima někoho, kdo ho viděl úplně poprvé.

Já už totiž objektivní asi nikdy nebudu.

Víte, že Egypt miluju.

I když někde v mém srdci pořád zůstalo i Řecko.

Navíc jsme se sestrou úplně jiné cestovatelky.

Já jsem od doby, kdy děti začaly chodit do školy a já chodila do práce, jezdila prakticky každý rok na dovolenou do zahraničí.

A většinou aktivně.

Někam jet.

Něco vidět.

Někam vlézt.

Něco prozkoumat.

Sestra to měla úplně jinak.

Dovolené trávila hlavně v Česku.

A letos se rozhodla:

„Tak já pojedu do Egypta.“

Nejdřív přišlo nadšení.

A potom…

trochu vystřízlivění.

Moc teplo.

Na takové vedro není zvyklá.

Doprava.

Jiné prostředí.

Smlouvání.

A vůbec některé ty typicky egyptské věci, nad kterými já už ani nepřemýšlím.

Poslouchala jsem ji a říkala si:

Ty jo, já už tohle vlastně vůbec nevidím.

Ona viděla chaos v dopravě.

Já vidím Egypt.

Ona slyšela cenu a věděla, že teď začne smlouvání.

Já už přemýšlím, na kolika librách skončíme.

Ona bojovala s vedrem.

Já přijedu, nastavím obličej slunci a jsem spokojená.

A přitom se díváme na úplně stejnou zemi. Jen každá jinýma očima.

Ale pozor.

Aby to nevypadalo, že se sestra vrátila a řekla:

„Egypt už nikdy.“

Protože spoustu věcí naopak **hodně chválila**.

Třeba jídlo.

To jí chutnalo opravdu moc.

A egyptská rýže?

Ta ji dostala.

Kdo ji znáte, asi víte proč. A kdo ne, tak vám jen řeknu, že egyptská rýže umí být zatraceně dobrá.

Spokojená byla i s hotelem.

A hodně chválila personál.

Říkala, že byli ochotní, úslužní…

**a že jich bylo všude nějak podezřele hodně.**

Takže zatímco já už pobíhající personál kolem sebe skoro nevnímám, ona si všimla i toho.

A potom přišlo **nakupování**.

To se jí líbilo.

A teď si možná říkáte:

„Počkej. Vždyť jsi před chvílí psala, že jí vadilo smlouvání.“

Ano.

Vadilo.

Ale co bych to byla za sestru, kdybych ji na první dovolenou v Egyptě neposlala připravenou?

Takže jsem ji samozřejmě poslala do svého oblíbeného obchůdku naproti Palm Beach.

Protože tam mají super ceny a hlavně:

nemusíte smlouvat.

Přijdete.

V klidu nakoupíte.

Dáte si kafe.

Kdo chce, zakouří si.

Pokecáte.

Nikdo vás netahá za rukáv.

A je tam prostě taková atmosféra, kvůli které se tam ráda vracím i já.

Takže sestra, která zjistila, že smlouvání opravdu nebude její nový dovolenkový koníček, si nakupování nakonec užila.

A pak mi začala vyprávět o Češích v hotelu.

A tady jsem se bavila asi nejvíc.

Bylo jich tam totiž docela dost.

Sestra byla s manželem v moři a kousek od nich dvě ženy na lehátku.

Jedna povídá:

„Kde je tady záchod? Mně se chce čurat.“

A druhá jí úplně v klidu odpoví:

„Prosím tě, tohle není bazén. Vyčurej se do moře.“

Sestra se podívala na manžela a povídá:

„Prosím tě, plav pryč. Za chvíli tady bude teplý proud.“

A tady se přiznávám…

plavala bych taky.

A asi bych ani nezjišťovala, kterým směrem teče voda.

Prostě pryč.

Ale sestru možná ještě víc než obsah toho rozhovoru překvapilo, s jakým klidem to ty dvě ženy probíraly nahlas.

Jako kdyby kolem nich nikdo, kdo rozumí česky, vůbec nebyl.

A tohle občas nechápu ani já.

Protože upřímně…

**Čechy a Slováky v zahraničí občas poznáte ještě dřív, než promluví.**

Takže spoléhat na to, že vám uprostřed hotelu nebo na pláži nikdo nerozumí, protože jste přece v Egyptě, může být docela odvážné.

A právě náš dlouhý rozhovor po jejím návratu mě vlastně hrozně bavil.

Protože jsem díky ní zase na chvíli viděla Egypt **očima člověka, který tam přijel poprvé**.

A najednou jsem si uvědomila, kolik věcí už vůbec nevnímám.

Dopravu.

Smlouvání.

Chaos.

Vedro.

Způsob, jakým některé věci fungují.

Pro mě už to všechno tak nějak patří k Egyptu.

Pro ni to bylo nové.

Něco ji překvapilo.

Něco jí vadilo.

Něco si užila.

Něco by příště klidně vynechala.

Jídlo si zamilovala.

Rýži vychválila.

Hotel byl fajn.

Personál super.

Nakupování nakonec taky dopadlo na jedničku.

A vedro, dopravu a smlouvání?

Tak z toho se její životní láska asi nestane.

A víte co?

Mně se tím zase potvrdila jedna věc.

Každý máme někde na světě to svoje místo.

Někdo přijede poprvé do Egypta a už cestou domů přemýšlí, kdy se vrátí.

Já jsem přesně ten případ.

Někdo přijede, užije si dovolenou, pochválí jídlo, hotel, personál, nakoupí půl kufru…

a přesto si řekne:

„Bylo to fajn. Ale moje místo je asi někde jinde.“

A to je naprosto v pořádku.

Protože neexistuje jedna destinace, kterou musíme milovat všichni.

A právě proto mě sestřin pohled tolik bavil.

Stejný Egypt.

Stejné slunce.

Stejná doprava.

Stejné smlouvání.

Stejné moře.

A dvě sestry, které ho vidí úplně jinak.

I když v jedné věci jsme se nakonec shodly naprosto dokonale.

Když v moři zaslechnete:

„Prosím tě, vyčurej se tady…“

neřešte, jestli jste milovník Egypta, nebo ne.

Prostě plavte.

15/09/2026

Sny se opravdu nestaví za jeden den. ❤️

Někdy to trvá roky.
Někdy se člověk několikrát ztratí.
Někdy má pocit, že stojí pořád na stejném místě.

Ale pak se otočí a zjistí, kolik kamenů už za sebou položil.

Egypt je pro mě víc než jen destinace.
Je to místo, kde jsem začala některé věci vidět úplně jinak.

A Yalla Travel je jeden z těch snů, který stavím kámen po kameni. 🇪🇬

Katka
Yalla Travel

11/09/2026

Některá místa nejsou jen destinace.
Jsou to vzpomínky, které v nás zůstávají ještě dlouho po návratu.
Egypt je pro mě přesně jedno z nich. ❤️

10/09/2026

CO MĚ TAK TÁHNE DO EGYPTA?

Asi si teď každý řekne:

„Ježiš, zase bude vyprávět o Egypťanech. Jak jsou milí, úžasní…“

Tak vás trochu zklamu.

A někoho možná potěším.

O Egypťanech to není.

Mě dostaly památky.

Nejdřív pyramidy.

Potom Luxor.

A nakonec Dendera.

A právě v Dendeře jsem asi poprvé pochopila, proč mě to do Egypta tak strašně táhne.

Tedy…

pochopila je možná dost silné slovo.

Protože vlastně dodnes nechápu, co se tam se mnou dělo.

Dendera pro mě byla zvláštní od začátku.

Procházeli jsme chrám a já si začala chodit tak nějak po svém.

Byla místa, kam jsem se nechtěla jít ani podívat.

Prostě ne.

Nevím proč.

Radši jsem se vymluvila, že mě bolí nohy.

A pak byly místnosti, kolem kterých jsem šla, zahnula jsem dovnitř a najednou jsem tam prostě musela být.

Ostatní šli dál.

Pak zjistili, že Katka chybí.

Tak mě hledali.

No a trochu nadávali.

Co už.

Já jsem si mezitím v klidu říkala:

„Ještě se podívám tady.“

Pak támhle.

A ještě támhle.

A vůbec mi v tu chvíli nepřišlo divné, že neposlouchám nikoho a chodím si po chrámu podle nějakého svého vnitřního navigačního systému.

Prostě mě to někam táhlo, tak jsem tam šla.

Jenže potom jsem se dostala do místnosti mumifikace.

A tam bylo najednou všechno jinak.

Tlak.

Srdce mi začalo bušit.

Nemohla jsem se nadechnout.

A jediná moje myšlenka byla:

PRYČ.

Takže jsem odtamtud normálně utekla do jiné místnosti.

A tam jsem se musela rozdýchat.

Žádná mystická Katka napojená na energie starého Egypta.

Katka stála vedle a snažila se normálně nadechnout.

A pak to přešlo.

Tak jsem pokračovala.

A kupodivu jsem to ani nijak zvlášť neřešila.

Až jsme se dostali zpátky k těm nádherným dominantním sloupům u vstupu a výstupu z chrámu.

Dostali jsme čas, ať si ještě všechno v klidu nafotíme.

A kdo někdy v Dendeře byl, tak ví.

Ty stropy.

Ty zachovalé barvy.

Reliéfy.

Člověk neví, kam se dívat dřív.

Takže jsem chodila, fotila si detaily a byla úplně normálně v pohodě.

Na levé straně jsem si začala fotit sloupy s podobiznou Hathor.

Fotím.

Koukám.

Mluvím s ostatními.

A najednou…

mi tečou slzy.

Ale ne že se mi zalesklo oko.

Ne že jsem byla trochu dojatá.

Mně se normálně spustila stavidla.

Slzy jako hráchy mi tekly po tvářích.

A já je nedokázala zastavit.

Přitom jsem normálně mluvila.

Normálně jsem fungovala.

Nebyla jsem zhroucená.

Nestalo se nic smutného.

Nikdo mi nic neřekl.

Já prostě stála u sloupů s Hathor, fotila…

a brečela jako želva.

A v tu chvíli už mi došlo:

Tak tohle normální není.

Co se to se mnou sakra děje?

A víte co?

Já to nevím dodnes.

A samozřejmě že mě od té doby napadá:

Co jsem tady proboha dělala v minulém životě?

Protože by mě to docela zajímalo.

Proč byly místnosti, kam jsem se odmítala jít byť jen podívat?

Proč byly jiné, kam jsem prostě musela?

Proč jsem z místnosti mumifikace utekla, protože jsem nemohla dýchat?

A proč jsem potom stála u Hathor, normálně si povídala a přitom mi po obličeji tekly slzy jako hráchy?

Netuším.

Možná na to žádná záhadná odpověď není.

Možná je.

A možná jsem tam kdysi provedla něco, o čem je lepší nevědět.

Ale jedno vím naprosto přesně.

Vrátila jsem se z Egypta domů…

a měla jsem problém.

Já se potřebovala vrátit.

Ne za rok.

Ne příští léto.

Já přijela domů a skoro hned začala koukat na další termín.

Říkala jsem si, že je to přece blbost.

Vždyť jsem právě přijela.

Jenže ono to bylo silnější než já.

A tak jsem za měsíc a půl letěla zpátky do Egypta.

A od té doby se vracím pořád.

Jen dnes už je to trochu jiné.

Dnes se vracím hlavně pro ten svůj klid.

Všechno si naplánuju doma a potom už si jen užívám.

Moře.

Slunce.

Výlety.

Památky.

Nakupování, protože bez toho to u mě prostě nejde.

A samozřejmě nějaký ten drinčík.

Tedy…

nějaký ten drinčík určitě.

Manžel se na mě občas podívá a řekne:

„Ty jsi tady nadšená úplně ze všeho.“

A já mu jen suše odpovím:

„Ano. Jsem.“

Protože jsem tam šťastná.

A když jsem šťastná, spousta věcí, které by mě možná někde jinde štvaly, jde úplně mimo mě.

Nevidím je.

Neřeším je.

Je mi dobře.

A myslím, že tohle máme vlastně všichni.

Když je nám někde opravdu dobře, nemusí být všechno dokonalé.

My jsme totiž v tu chvíli spokojení i s tím nedokonalým.

Takže proč mě to tehdy tak strašně táhlo do Egypta?

Nevím.

Proč jsem brečela u Hathor?

Nevím.

Co se se mnou dělo v místnosti mumifikace?

Taky nevím.

A co jsem v Dendeře dělala v minulém životě?

Tak to bych sakra chtěla vědět.

Ale proč se do Egypta vracím dnes?

To už vím naprosto přesně.

Protože je mi tam dobře. Protože tam nic neřeším. A protože jsem tam prostě šťastná.

31/08/2026

Co nás vede k tomu tak tvrdě odsoudit něco, co vlastně vůbec neznáme?

Dneska to nebude o výletu, hotelu ani o tom, co vidět v Egyptě.

Spíš takové malé zamyšlení.

Poslední dobou občas čtu komentáře v různých skupinách o Egyptě a někdy jen nevěřícně koukám, kolik zloby se dokáže objevit pod úplně obyčejným příspěvkem.

Ne proto, že někdo Egypt nemá rád.

Proč by musel?

Ale někdo napíše, že tam rád jezdí, a během chvíle se dozví, jaký je Egypt hnusný, špinavý, jací jsou Egypťané… a co všechno je tam špatně.

A pak se občas ukáže, že člověk, který to píše, tam nikdy v životě nebyl.

A právě tomu nerozumím.

Co nás vede k tomu tak tvrdě odsoudit něco, co vlastně vůbec neznáme?

A prý to zdaleka není jen Egypt.

Podobné komentáře najdete ve skupinách o Řecku, Bulharsku, Chorvatsku… a věřím, že vlastně všude.

Protože věční stěžovatelé si svoje téma asi najdou v každé zemi.

A abych byla spravedlivá…

já mám jednoho takového občas i doma.

Můj manžel si dovede postěžovat, že je moc slunce.

Pak že je málo slunce.

Že je moc písku.

Že není žádný písek.

Proč prší.

A když neprší, tak by možná zase mohlo trochu zapršet.

Rozdíl je v tom, že si to buď řekne pro sebe…

nebo, a to je pro mě ta horší varianta, to řekne mně.

Ale nechodí kvůli tomu na sociální sítě vysvětlovat ostatním, že místo, kde se jim líbí, je příšerné.

A možná právě to je celé.

Mně ty hejty vlastně neubližují.

Když někdo napíše něco ošklivého o Egyptě, nepřestanu tam kvůli tomu jezdit.

Nemám potřebu Egypt obhajovat.

Protože já moc dobře vím, že není dokonalý.

Ano, je tam bo**el.

Ano, jsou tam úžasní lidé i lidé, které už podruhé potkat nepotřebuju.

A ano, i já jsem tam zažila nepříjemnou situaci.

Jednou jsem si v taxíku sedla dopředu vedle řidiče. Prostě jsem nad tím nepřemýšlela. Předtím jsme smlouvali cenu, já si sedla vedle něj a během cesty začal být trochu dotěrný.

Bylo mi to nepříjemné?

Bylo.

Ale nikdy mě nenapadlo z toho udělat závěr, že „takoví jsou Egypťané“.

Nepříjemného člověka můžu potkat v Hurghadě, Praze i kdekoliv jinde na světě.

A navíc bych byla pěkný pokrytec, kdybych dnes soudila lidi za předsudky.

Protože já je měla taky.

„Egypt? Tam já nikdy nepojedu.“

Ano. Tohle jsem kdysi říkala já.

A dnes?

Když můžu, zase někam vyrážím.

A možná jsem přišla ještě na jednu věc, proč se někdy v cizích zemích cítím tak dobře.

Já totiž neumím jazyky.

A možná je to nakonec moje obrovská výhoda.

Někdo kolem mě může nadávat.

Může si stěžovat.

Možná mi dokonce říká něco ošklivého.

A já?

Nevím, co mi říká.

Usměju se…

a jsem šťastná.

Možná proto se někdy v cizí zemi cítím tak lehce.

Na chvíli vypnu všechno kolem sebe, čemu stejně nerozumím, a prostě si užívám, že jsem tam, kde je mi dobře.

A čím jsem starší, tím víc si myslím, že každý člověk potřebuje nějaké svoje místo.

Pro někoho je to Řecko.

Pro někoho Chorvatsko.

Pro někoho česká chalupa.

A pro mě je to Egypt.

Nemusíte ho mít rádi.

Nemusíte tam ani chtít jet.

Já vás o jeho krásách přesvědčovat nebudu.

Jen možná nemusíme ostatním vysvětlovat, proč by neměli mít rádi místo, kde jsou šťastní.

Protože jestli je někomu někde dobře, není to vlastně to nejdůležitější?

26/08/2026

25/08/2026

NO, THANKS → LA, SHUKRAN → LA, KHALAS

Když jsem začala jezdit do Egypta a někdo mi něco nabízel, měla jsem svoji univerzální odpověď:
No, thanks.
A k tomu samozřejmě velký úsměv.
Myslela jsem si, že tím je vyřešeno.
No… nebylo.

Já jsem chtěla jít dál, ale prodejce měl často trochu jiný plán.
Ještě lepší cena.
Ještě se pojď podívat.
Ještě ti ukážu tohle.
A samozřejmě: „Only for you!“

A já si říkala:
Copak tomu mému „NO, THANKS“ nerozumí?
I když…
vzhledem k mojí angličtině je taky docela dobře možné, že opravdu nerozuměli.
Časem jsem ale v Egyptě pochytila pár jejich slovíček a moje „no, thanks“ vystřídalo:
„LA, SHUKRAN.“
Ne, děkuji.
A světe div se – tomu rozuměli.
Navíc když použijete pár jejich slov, většinou se usmějí, něco vám odpovědí a celá komunikace je najednou taková příjemnější.

A já?
Pořád se usmívám.
Jen už možná o trošku míň než u toho prvního „no, thanks“.
Jenže ani LA, SHUKRAN není vždycky konečná.
Třeba při smlouvání.
Protože mě smlouvání v Egyptě vlastně baví.
On řekne svoji cenu.
Já svoji.
On má „poslední cenu“.
Já taky.
Pak zjistíte, že jeho poslední cena nebyla vůbec poslední…
a moje vlastně taky ne.
A když už se takhle půl hodiny dohadujeme, oba si stojíme na svém a je jasné, že se prostě nedomluvíme…
přichází moje třetí fáze egyptského NE.
Ruka blíž k tělu jako STOP a důrazně:
„LA. KHALAS.“
A většinou je zajímavé sledovat tu reakci.
Zarazí se.
Podívá se na mě.
Často se usměje.
A oba víme, že tady už obchod končí.
Stejně to používám i tehdy, když je některý kluk trochu dotěrnější, moje „la, shukran“ už několikrát slyšel a pořád to nějak nechce pochopit

Ale aby bylo jasno.
Rozhodně nechodím po Egyptě a nekřičím na každém rohu:
„LA, KHALAS!“
To vůbec.
Všechno má svůj čas.
A hlavně…
všechno je to pořád s úsměvem.

Jen jsem zjistila, že i ten můj úsměv má v Egyptě svůj vlastní vývoj.
NO, THANKS
Velký úsměv. „Děkuju, nechci.“

LA, SHUKRAN
Úsměv pořád je. Ale už znamená: „Opravdu nechci.“

LA, KHALAS
Ruka STOP. Úsměv už je podstatně menší a znamená:

„Pořád jsem milá… ale teď už to myslím vážně.“
A myslím, že právě v tu chvíli už si rozumíme všichni.
Bez ohledu na to, jak je na tom moje angličtina.
Takže za ty roky se v Egyptě nevyvíjela jen moje slovní zásoba.
Vyvíjelo se i moje NE:

NO, THANKS → LA, SHUKRAN → LA, KHALAS
A společně s ním i můj úsměv.
Velký → menší → „Katka už to myslí vážně.“
A zatím to funguje.
Tak schválně – kdo z vás už má svoje egyptské slovíčko, které vytáhne ve správnou chvíli?

22/08/2026

A je to tady. Unášejí mě!“

Další příběh z mojí třetí návštěvy Egypta s kamarádkou.

A jak už jsem říkala…

Egypt s kamarádkou je prostě trochu jiný Egypt.

Můj manžel se mnou na čtyřkolky nikdy nechtěl.
A dodnes, kdykoliv jedeme do Egypta a já řeknu „čtyřkolky“, odpověď je pořád stejná: NE
Proč? Dodnes nevím.

Jenže tentokrát jsem měla kamarádku.Konečně někoho do party na moje blázniviny.
Takže žádné velké přemlouvání nebylo.

Prostě jsem jí oznámila:
„Zítra jedeme na čtyřkolky.“ A bylo vymalováno.

V 8 ráno nás mělo vyzvednout auto.
8:15…
stojíme před hotelem, kamarádka už nervózní.
Já v klidu:
„Prosím tě… jsme v Egyptě. Deset minut sem, deset minut tam.“

A pak konečně přijelo auto.
A víte co? ŠKODA OCTAVIA.
Tak tu jsem teda u hotelu v Egyptě jako odvoz na čtyřkolky nečekala.

Dojeli jsme do areálu, koupily si šátky, půjčily brýle a čekaly, co s námi vlastně bude.
Chvíli jsme se tam procházely, koukaly kolem sebe a bylo to vlastně moc fajn.

Pak si nás zavolali ke čtyřkolkám.
Bylo nás asi pět párů a každý mluvil jiným jazykem.

Jen česky samozřejmě nikdo.
Začali nám vysvětlovat, co máme dělat.

My na ně koukáme. Oni mluví.
My pořád koukáme.

Takže nakonec přišla na řadu naše osvědčená mezinárodní komunikace:

RUCE A NOHY.
Něco ukázali.
My něco pochopily.
Něco jsme asi nepochopily vůbec.
Ale hlavně jsme pochopily, kde je plyn.

A to nám v tu chvíli stačilo.
Pak nás začali rozdělovat ke čtyřkolkám a řadit do kolony.
Kamarádka dostala svoji čtyřkolku a k ní mladíka, který s ní jel vpředu na začátku skupiny.

A já čekám…

a čekám…
až jsem zůstala úplně na konci.
Se mnou tam byl mladý kluk. Mohlo mu být tak 14 let.

A říkám si:
„No dobře… tak jedeme.“

Sedla jsem na čtyřkolku.
Já měla ruce na řídítkách a ovládala plyn.
On držel řídítka se mnou a určoval směr.

A moc velkou slovní zásobu jsme spolu nepotřebovali.
Protože jeho nejoblíbenější věta byla:

„LET'S GO!“

Takže on:
„LET'S GO!“

Já přidám plyn.

Znovu:
„LET'S GO!“

Tak přidám ještě víc.

A takhle jsme vyrazili za ostatními do pouště.
Chvíli jedeme normálně na konci kolony.

Já si říkám:
„Tak jo. Tohle bude super.“

Jenže potom se něco změnilo.

Koukám směrem ke koloně…
oni pokračují jedním směrem.
A my se stáčíme ÚPLNĚ JINAM.
Směrem ke skalám.

Pořád koukám ke koloně…
a ona je menší.
A menší.
A ještě menší.

A v mojí hlavě:
„No a je to tady.“
„ONI MĚ UNÁŠEJÍ.“

A víte, co jsem udělala?
Vůbec nic.

Tomu klukovi jsem neřekla ani slovo.

Jen jedu dál.
On určuje směr.
Já ovládám plyn.

Koukám na mizející kolonu a v hlavě už řeším:

„Kam mě veze?“

„Co budu dělat?“

„Jak se odsud dostanu?“

A pak mi dojde ještě jedna naprosto absurdní věc.

Já si myslím, že mě unášejí…

A JÁ JIM K TOMU SAMA PŘIDÁVÁM PLYN.

V hlavě už mám vlastní Casablancu.

Těch asi 40 sekund mi připadalo zatraceně dlouhých.

Pak se konečně ozval zdravý rozum.

„Katko, uklidni se.“
„Nejsi ani mladá…“
„ani štíhlá…“
„Co by s tebou proboha dělali?“

A najednou cítím přes řídítka, že měníme směr.
Stáčíme se…
a míříme zpátky KE KOLONĚ.

A mně pomalu dochází:
„Počkej…“
„ON MĚ VŮBEC NEUNÁŠÍ.“

Ten kluk přesně věděl, co dělá.
Zatímco ostatní jeli pěkně v koloně, my jsme měli úplně jinou jízdu.
Chvíli zleva.
Chvíli zprava.
Po dunách tam a zpátky.
Kolonu jsme si jen hlídali z dálky a vždycky se k ní zase připojili.

A pak zase:
„LET'S GO!“
A já už tentokrát věděla, že když přidám plyn, že mě neprodají někde za velblouda.

Celý výlet trval asi 3 hodiny, ujeli jsme kolem 15 kilometrů tam a zpět a zastavili jsme se i na čaj a na velbloudy.

A těch mých 40 sekund?
To bylo asi 40 sekund, kdy jsem byla přesvědčená, že mě unášejí.

Vytřepaná jsem z toho byla ještě několik hodin potom.

Ale přesto?
Byl to jeden z mých nejlepších zážitků v Egyptě.
A ten mladík si svůj bakšiš opravdu zasloužil.
Protože ostatní dostali výlet na čtyřkolkách.
Já dostala čtyřkolky, duny, adrenalin, vlastní Casablancu…
a asi 40sekundový únos.
Samozřejmě jen v mojí hlavě.

A teď mi řekněte – co by napadlo vás, kdyby vám uprostřed pouště začala mizet kolona před očima?

18/08/2026

Jací jsou Egypťani špekulanti…

V Egyptě jsem tehdy byla potřetí.
Ale poprvé s kamarádkou.

A věřte mi… Egypt s kamarádkou je zase trochu jiný Egypt.

Procházely jsme se po Sheratonu a samozřejmě ze všech stran:
„Hello, my friend!“
„Come inside!“
„Just look!“

Prodejci se nás snažili dostat do svých obchůdků.

A já říkám kamarádce:
„Hlavně si toho nevšímej. Půjdeme si po svým. Přece nejsme žádný HEJ ani POČKEJ.“

Tak si vykračujeme dál, koukáme po šatech, obchůdcích…

a najednou za námi slyšíme:

„HOLKY Z PALM BEACH!“

Obě jsme zabrzdily.

Podíváme se na sebe:
„Počkej… jak ví, že jsme z Palm Beach?“

Palm Beach byl totiž náš hotel.

Otočíme se a tam mladý Egypťan.

A úplně samozřejmě nám říká:
„Já vás viděl u vás v hotelu na snídani.“

No…

Tak to už nás dostal.

My dvě překvapené:
„On si nás fakt pamatuje ze snídaně!“

A ano.

Nechaly jsme se stáhnout do jeho obchůdku.

A ano.

Něco jsme koupily.

Aspoň koření.

Za další TŘI MĚSÍCE jsme byly v Egyptě znovu.

Jdeme zase po Sheratonu…

a najednou:

„HOLKY Z PALM BEACH!“

Zase on!

Tentokrát jsme do obchodu nešly, protože jsme měly jinou misi – hledaly jsme tu „super lékárnu, kde vás prý neokradou“.

Ale já si říkala:
„Ty jo… on si nás po třech měsících fakt pamatuje!“

A v tomhle přesvědčení jsem si spokojeně žila skoro DVA ROKY.

Dokud jsem tenhle příběh nevyprávěla nové kamarádce, která v Egyptě žije skoro celý rok.

Poslouchá mě…

a začne se smát.

A já:
„Co je?“

Ona se mě zeptá:
„Katko, kde jste byly ubytované?“

„No… v Palm Beach.“

„A co jsi měla na ruce?“

Koukám na ni…

chvilku ticho…

a pak pomalu:

„Náramek… z Palm Beach.“

A ona:
„No vidíš. TAK SE DĚLÁ OBCHOD.“

A mně to docvaklo.

Takže jestli nás ten mladík opravdu viděl u snídaně a po třech měsících si nás pořád pamatoval…

nebo se prostě jen podíval na naše náramky…

to už nechám ve hvězdách.

Ale jedno jim upřít nemůžu.

Egypťani jsou obchodníci.

A někteří to mají vymyšlené tak dobře, že vás dostanou do obchodu, aniž by na vás museli půl ulice pokřikovat.

A vy si ještě skoro DVA ROKY myslíte, jak nezapomenutelnou máte tvář.

Tak co myslíte? Pamatoval si nás… nebo jen uměl číst náramky?